4. Můj otec

Dali tomu jméno Fedor Bilak

Bylo krásné jaro roku 1916. Na západní Ukrajině, tehdejší Podkarpatské Rusi, v obci Dubrovnik vše krásně kvetlo a vonělo. A zatímco můj nevlastní děd, jehož jméno hrdě nosíme, proléval svou i cizí krev na bojištích Evropy za slávu carské rodiny, můj pravý děd – tatarský kozák – sloužil na západní Ukrajině jako pohraniční stráž. Je známo, že tyto koňské jízdní oddíly páchaly v tehdejší době na nevinném obyvatelstvu nebývalá zvěrstva, jelikož to měly v povaze a také v popisu práce.

Moje babička to samozřejmě musela vědět, takže je mi záhadou, proč si onoho krásného rána, vyšla sama na procházku do nedalekého lesíka, či který démon jí to našeptal. Tam totiž lelkovali mí dědové a také se hned zhostili svého poslání, jakmile se tam má babička; tedy tehdy mladá žena, objevila. Když se pak uplakaná vrátila, hned se to rozneslo po vsi. Nebylo to po internetu jako dnes, tehdy takové vymoženosti samozřejmě neměli. Ale to neznamená, že by se senzační zprávy šířily pomaleji. Zkrátka, po hubách se hned v širokém okolí rozneslo, že „Tatáry pojebáli ťutku“.

19. února 1917 se to narodilo a hned bylo vidět, že to je něco. Mělo to typické mongolské znaky; nízké ploché čelo, dvojitá oční víčka, pevnou čelist, černé vlasy jako hřebíky. A taky to řvalo třikrát hlasitěji než ostatní děti. To mu samozřejmě zůstalo. Když už, jako otec na nás zařval, tak se otřásal celý dům. A když to potom rostlo, objevily se i další přednosti. Zapšklý zlý pohled, nezkrotná agresivní povaha a o trochu později i neobvyklé agresivní sexuální sklony. Nezaujatý pozorovatel, by na první pohled poznal, že to v rodině Bilakových nějak nehraje. Jeho bratři vysocí a klidní, on zakrslý, ale o to divočejší. Po jeho pravém otci, nikdo z pochopitelných důvodů nepátral, a tak jeho pravé příjmení není známé. A protože se o jeho početí snažili mnozí, naše příjmení by mělo znít asi jako Třičingis, Čtyřičingis a nebo Mocčingis. Z mnohých indicií vyplývá, že pocházíme z přímé linie Čingischána.

Je však důležité připomenout ještě jednu zvláštnost. Otec byl velice bystrý a učenlivý člověk, s hlubokým vztahem ke čtení, především brakové literatury. Vyrůstal zavržen všemi. Pravoslavná církev ho odkopla, coby parchanta a židovská obec, která tam měla taky velký vliv, jakbysmet. Vyrůstal tedy bez Boha. Odstrčen od boží milosti, nebyl omyt svěcenou vodou na odpuštění dědičného hříchu, a tak byl odsouzen k věčnému zatracení a my, jeho potomci, pochopitelně také. Nedostalo se mu křesťanského vzdělání na základě katechismu, ani judaismu. Vyrůstal osamocený, ponořený sám do sebe, bez lásky a něhy; zkrátka kopelec neboli parchant. A tak z něj samozřejmě vyrostl neznaboh, neboli ateista, i když se v jeho životě několikrát ukázalo, že chtěl být křesťanem. Ale o tom si povíme později.

V dospívání, jej jeho nevlastní otec vyhnal, a tak se jej ujal jakýsi vypočítavý Žid, který pochopil, že otec není hloupý. Využil toho a udělal si z něj otroka. Otec přespával v jakési polorozpadlé kůlně na zatuchlé slámě, v zimě při teplotách až -30 stupňů. Byl velmi nešťastný a často v noci plakával. Ale časem se ukázalo, že to mělo i pozitivní stránku. Otec si sice vypěstoval sebelítost, ale také soucítil s těmi, kterým bylo ubližováno. Dnes tomu říkáme empatie. Tento jeho životní úděl jej však připravil na daleko tvrdší životní zkoušky, takže byl schopen přežít i v takových podmínkách, kde to skoro nebylo možné. Stal se z něj odvážný, velice životaschopný a moudrý muž. U toho Žida, se vyučil řidičem a opravářem aut. A to bylo v té době něco nevídaného. Láska k autům, bylo to jediné, co kromě jídla, sexu a čtení kovbojek a indiánek, doopravdy miloval. Měl ještě jednu zvláštnost. Nikdy se mu nezkazily zuby. A já díky tomu, že je mým otcem, jsem na tom stejně. Další vlastnosti, které dokazují, že jsme jeho potomci, je má agresivní, nezvladatelná a nezkrotná povaha a u mých bratří i značný sexuální apetit, který našemu otci vydržel až do osmdesáti šesti let, kdy zemřel. Nevím, jestli máme být na to hrdí.

V roce 1936 byl povolán do české armády. V Klatovech prý sloužil u koní. Netuším, co mu udělali, protože ke zvířatům pociťoval mimořádnou nenávist. V roce 1938 s posádkou obsadil jednu pevnost v Sudetech, aby zabránili Němcům vstoupit do jeho milované vlasti. A může za to Hitler, protože po podpisu tzv. mnichovského diktátu, mému otci nezbylo nic jiného, než se uchýlit pod mocná křídla strýčka Stalina. Ten totiž neváhal a okamžitě nařídil svým vojskům zabrat část České republiky, tzv. Podkarpatskou Rus, ve které se nacházela domovina mého otce. Otec prchající domů, tak údajně ilegálně překročil ruské hranice. A protože nechtěl přijít s holýma rukama, nesl si s sebou i kvér, který nechtěl zanechat Hitlerovi.

Je dost možné, že právě tento kvér chyběl Hitlerovi ke konečnému vítězství, což nakonec po padesáti letech Rusko uznalo a poslalo svého velvyslance, aby ozdobil hruď mého otce titulem Geroj Sovětskovo Sojuza. Metál byl z masivního osmnáctikarátového zlata a po otcově smrti zmizel, takže nám po něm zbyly jenom fotografie. Nevíme s jistotou, zda si jej přivlastnil syn jeho družky, velký komunista Dundra, nebo náš bratr Vlasta. Ale aby se neřeklo, poslali otce na náklady Sovětského svazu do lázní kamsi za Ural, dnes tomu zlomyslní pomlouvači říkají gulag.

Tam se otec těšil, coby Hitlerův špion ze zvláštních výhod. Jídla, co hrdlo ráčilo, to jest 200g chleba na den, masa ještě víc. Létali tam totiž pečení holubi rovnou do huby. No, byli sice trochu menší, ale zase v takových rojích, že skutečně stačilo jen otevřít hubu a maso zakusovat chlebem. Hosté Sovětů, zde z nudy káceli v léčivých bažinách stromy a našli se tam i takoví nevděčníci, kteří z lenosti neplnili určitou normu. Lze se potom divit, že k masu nedostali chléb, a pak je pečovatel jednoduše skopl do bažiny, kde jsou dodnes? Těšili se tam i dalším výhodám. Například nemuseli riskovat život ve válce. Neplatili žádné daně či nemocenskou a podobně.

A po válce, je za tu lehárnu odměnili, a to tak, že jim počítali jeden rok lázní za 7 let práce v hlubinném dole. Takže jiní čeští vlastenci dostali důchod asi 5 tisíc korun, ale otec mizerných 20 tisíc. No neberte to. V lázních se také radoval z celoroční sauny, v létě po prsa v léčivém bahně plném pijavic, zahalen mrakem masa, totiž komárů, při teplotě 40 °C a v zimě zase -40 °C. Jen považte, co by taková relaxace stála dnes. Ruské gulagy, se oproti německým koncentračním táborům, lišily hlavně v tom, že tam vězně v podstatě nikdo nehlídal. Mohli kdykoliv odejít. Všem bylo jasně řečeno, a to velitelem tábora: „Já jsem tady nejvyšší soudce, nade mnou je jen Bůh a medvěd v lese je prokurátor.“ A popravčí četa čekala nedaleko. Jen málokdo se pokusil o útěk, protože vlci byli krmeni mrtvolami vězňů, a pokud nedostali svůj denní příděl, pobíhali kolem tábora a hladově vyli.

Asi o tři roky později, jistého Svobodu, později generála, napadlo, že by se měla Sovětům projevit vděčnost a vyhrát válka, protože ti měli potíže s Fritzem. Pod heslem „Se Svobodou za svobodu,“ se houfně hlásili na frontu.

Z gulagu byli deportováni do městečka Buzuluk a tam podstoupili intenzivní vojenský výcvik, ale hlavně „masáže“, tzn. politickou převýchovu, protože to byli vesměs buržoazní synkové a bylo nutno z nich udělat oddané komunisty. Většinou se to nepovedlo, někteří souhlasili jen naoko, třeba jako náš otec, ale našli se i ti za všech okolností přizpůsobiví – tzv. kabátníci. Okamžitě převlékli kabát a pak od Rusů dostali různá privilegia, hlavně možnost dohlížet na ty buržousty, aby s nasazením života bránili komunistické vymoženosti a Stalina. A pokud se jim někdo nezdál, tak dostal kulku do týlu.

Nedávno jsem viděl v televizi pořad o Dukle. Je to pahorkatá část na Slovensku, kterou se prodírá Dukelský průsmyk, a tam byly nasazeny zbytky Svobodovy armády s úkolem toto území dobýt, ačkoli to bylo naprosto zbytečné, protože jiné ruské armády Duklu obešly přes Polsko a Maďarsko. Svobodova armáda zde měla vykrvácet, aby nebylo svědků. A v té televizi se jeden převlečený grázl chlubil, že na Dukle osobně zastřelil tři panykařící nováčky.

K prvnímu bojovému setkání s Němci došlo v zimě roku 1943 u městečka jménem Sokolovo. V té době fašisté už utrpěli značné ztráty u Moskvy a Stalingradu, ale válka ještě zdaleka nebyla rozhodnutá. Otec vypráví: „Rusové nám nedůvěřovali, a tak nás postavili do první linie a svěřili nám obranu toho městečka, které jsme měli bránit v podstatě holýma rukama. Dali nám jednu protitankovou pušku, několik samopalů a pár ručních granátů. Měli jsme tam tvořit jakýsi živý štít a trochu německý útok pozdržet.“ Němci také věděli o tom, kdo brání toto městečko, a moc dobře chápali, jakou lásku cítí tito čeští obránci vůči svým ruským chlebodárcům, ale nic nepodcenili. Naopak byli velice důslední a nasadili proti nám asi padesát tanků jménem Tygr podporované četnou pěchotou.

Nepochopili však to nejdůležitější: že se Češi nesnaží Rusům pomáhat, ale že již tři a půl roku bojují o své přežití a že v tom jen pokračují. Šlo jim o holý život a také o svobodné Československo. Nebyli to komunisté, ale skuteční vlastenci. Za to byli ochotni umírat. Když pak táta s odstupem času hodnotil situaci, tak často říkával: „Za to jsme nebojovali.“ Byl to patriot a my, jeho synové, jsme vůči Sokolovu také patrioti. To se projevuje v tom, že všichni celý život žijeme v sokolovském okresu.

Němci očekávali, že se jim v tomto prostoru podaří proniknout, pak učinit obchvat a opět převzít iniciativu, Ale události odhalily, že se přepočítali, protože Češi moc dobře věděli, co by je čekalo, kdyby zklamali. Na to, že by se vzdali Němcům, ani nepomysleli. Neměli žádnou jinou možnost, než bojovat o život. Otec vyprávěl: „Zakopali jsme se pomocí polních lopatek na břehu řeky a za námi bylo Sokolovo, před námi řeka a fašisté při chuti. Dostal jsem nápad, že naházíme granáty do řeky a narušíme led. V ledu se udělaly kruhové otvory, na kterých opět voda zamrzla, ale led tam byl velmi slabý. A tak když tanky zaútočily, do těch pastí se chytily a uvízly tam v různých groteskních polohách. Ty potom už snadno rozsekala jakási ruská žena jménem Kaťuša. Krčili jsme se v těch nehlubokých zákopech a z druhé strany na nás útočilo padesát tanků. Jediné, v čem jsme jim mohli konkurovat, byl řev – u nich řvaly motory, my strachy.“ Když pak došlo na zteč pěchoty, tedy boj muže proti muži, ti Fricové, ačkoli zocelení válkou, neměli proti českým dřevorubcům šanci. Pomocí polních lopatek, které jim nahradily sekery, je zahnali na útěk.

V mládí jsem viděl propagandistický film o českých vojácích bránící Sokolovo. Zvláště tam bylo zdůrazněno hrdinství kapitána Jaroše, který byl skrz naskrz prostřílen kulometem z tanku, ale nepadl ani neustoupil, ale bojoval dál, až z toho Němci zpanikařili, otočili se a vzali do zaječích. Na internetu jsem si našel, že kapitán Jaroš, dostal za obranu Sokolova nejvyšší sovětské vyznamenání Geroj Sovetskovo Sojuza, ale in memoriam. Otec o tom říkal své: „Žádného Jaroše jsem neznal, ale pokud jde o hrdinství, tak tam nikdo jiný ani nemohl být. A to vyznamenání byl spíše politický tah ze strany Rusů, aby si zavázali své přívržence.“

Sokolovo bylo ubráněno, většina Čechů přežila. Otec byl zraněn, průstřel pravého stehna. Bylo to těsně pod, ještě štěstí, že byla taková zima. Tehdy sice nedostal titul geroj, ale válečný kříž za chrabrost ano. Titulem Hrdina Sovětského Svazu, jak už jsem se zmínil, byl vyznamenán v roce 1995, tedy k padesátému výročí vítězství nad fašismem. Otci bylo tenkrát 83 let, a na internetu o tom není ani zmínka. Proč tedy to ocenění dostal?

Je zajímavé, jak k tomu došlo. Láďa a Karel, moji bratři, byli právě v té době na návštěvě u otce, který bydlel v Litoměřicích u své družky paní Dundrové. Ráno, když byl otec ještě v pyžamu, někdo zazvonil u dveří. Otevřeli a tam stál člověk s ruským přízvukem. A prý že je ruský velvyslanec. Postavil je všechny do pozoru, tátovi připjal na pyžamo vyznamenání, přečetl všechny jeho zásluhy. Pak mu dal ještě pouzdro s certifikátem, zasalutoval a odešel. Byla to masivní medaile z osmnáctikarátového zlata, jak jsem už napsal. Vypadá to tak, že Rusům jedno to vyznamenání zbylo a otec už byl poslední žijící z těch, kdo tehdy u Sokolova bojovali. Takže nebylo jiné volby, ačkoliv otec byl už v té době zapřisáhlý antikomunista. Ale kdoví, syn paní Dundrové byl aparátčík a funkcionář, tak je docela možné, že v tom má prsty on.

Otec za války dosáhl hodnosti poručíka dělostřelectva, ale u děl se moc neohřál kromě chvíle, kdy mu Němci odstřelili náklad z auta, které řídil. Zůstali se Svobodou v kabině jako sirotci a pak se pěkně proběhli, aby unikli palbě. Sloužil totiž jako osobní řidič generála Svobody a několikrát mu zachránil život. Jednou, asi v roce 1972, to potvrdil samotný Svoboda v jedněch novinách, kterým poskytl interview. Nakonec byl však otec vojenským soudem degradován, a to proto, že – co čert nechtěl – někde společně močili a otec si všiml, že jeden z vysokých důstojníků je obřezán, což je znamení Židů. Otcovi se zatmělo před očima a v hlavě mu ožily všechny ty křivdy, které na něm Židé v dětství napáchali. Hned po Židovi skočil, srazil jej na zem a chtěl ho zastřelit. Byl přemožen dalšími vojáky a odzbrojen, ale ponechali mu hodnost desátníka. Další otcův velký skutek, který vedl k porážce fašistů, bylo dopadení německé špionky. Otec vyprávěl: „Štáb armády byl ubytován v nějaké vsi a Němci se zastřelovali. To probíhá tak, že se z děla vystřelí granát a sleduje se, kam dopadne. Pak další a další, až se získají potřebné údaje, a pak spustí najednou stovky děl na zaměřený cíl.“ A právě když se generalita radila, otce poslali ven, asi proto, aby jim do jednání nemluvil, a tím si nevědomky zachránili život. Otec šel znechuceně po vsi a slyšel, jak sviští granát – dopadl asi kilometr za vsí. Proti němu se belhala otrhaná stařena a jen tak jako pro sebe utrousila: „Pereljot.“ Za chvíli opět bum a bába že nalévo. Otec pobouřen jejím jednáním, na ní zhurta: „Čto, čto bábuška. Pereljot, nedoljot, naprávo, nalévo. Daváj so mnoj.“ Babku popadl, odvlekl do štábu, tam z ní strhali staré hadry – a pod nimi samé dráty a vysílačka. Pak ji oběsili na prvním stromě a bylo po zastřelování. Otec si takto vysloužil během války několik metálů za chrabrost, železný kříž, celkem asi osm. A ty všechny pak uchvátil můj bratr Vlasta.

Když pak fronta postoupila a Rusové cítili, že mají vítězství v kapse, protože Američané otevřeli druhou frontu v Normandii, rozhodli se českým vojákům poděkovat a umlčet je, aby po světě neříkali, jak je v ruských gulazích krásně. Jak jsem již psal, bez podpory těžké techniky je hnali proti dobře opevněným německým pozicím na Dukle. Táta to všechno přežil, ale když se ocitli coby vítězové na české straně, tak na jakémsi smetišti, kde hledal kus drátu na opravu auta, přišel o kus nohy, protože k tomu drátu byla přivázána mina. Jak tvrdil, chtěl se okamžitě zastřelit, ale věděli jsme a on to v budoucnosti mnohokrát dokázal, že se měl příliš rád. A protože ztratil hodně krve a tehdy ještě nebyly vše zachraňující transfúze a škarohlídi, kteří by tvrdili, že se tím přenáší AIDS, žloutenky atd., otec zřejmě v předtuše těchto neblahých následků, protože už vlastnil kapavku a jiné život znepříjemňující potvory, vypil tři litry prý zvířecí krve. Když však uvážíme, jak poskrovnu bylo v té době zvířat, spíše bych se hlásil k názoru, že šlo o krev jakéhosi fašistického psa.

Pak toho o otci moc nevím, měli jsme doma jen fotografii z jakési nemocnice. Je na ní spousta různě ofačovaných pacientů a v popředí můj otec sedící na židli s pahýlem nohy, ale věrný svým sklonům držel za ruku obstarožní sestřičku. Pak jsou tři roky tmy, kdy jezdil po invalidovnách. Někde se seznámil s naší pozdější maminkou, bůhvíjak se dostal do západních Čech a zde v Dolním Rychnově, asi 2 km od českého Sokolova, se usadil v domku s bývalou trafikou, kterou zkonfiskovali za tímto účelem nějakému sudetskému Němci. Prý mu ji přidělili za odměnu, i když ji musel zaplatit.

Válka otce velice poznamenala, a když o ní vyprávěl, tak říkal: „Měl jsem v sobě tolik střepin, že kdybych se přiblížil k nějakému silnému magnetu, tak už se odtamtud nedostanu.“ Jednou se Láďa s tátou dívali na válečný film Hořící sníh. Láďa vypráví: „Ve filmu byly autentické záběry z dobývání nějakého města. Bylo to velmi emotivní a drastické. Táta byl v šoku, nevnímal okolí, oči měl vytřeštěné, upnuté na televizi, po celém těle se třásl a vydával ze sebe děsivé zvuky. Ještě po skončení filmu dost dlouho trvalo, než se z toho šoku dostal. Když jsem se jej ptal, co se děje, tak jen opakoval, že on tam byl.“ Ano, a to hned dvakrát, tenkrát a nyní opět. Táta se potom už nikdy na takové filmy nedíval.

Když uvážíme, že byl tři a půl roku v gulagu a pak tři a půl roku na bojišti, je s podivem, že ještě mohl žít normální život. Dnes se vojáci vrátí z nějaké půlroční vojenské mise a celý život pak stráví na prášcích nebo v blázinci, a mnozí spáchají dokonce sebevraždu. Takže ta otcova výchova v dětství přinesla dobré výsledky. Klobouk dolů, otče. Otec o válce říkal: „Viděl jsem strašné věci – lidská střeva pověšená na větvích stromů, vojáka, kterému střepina uřízla hlavu, a on běžel ještě několik desítek metrů, než si toho všiml a padl, při útoku jsme museli přelézat takové haldy vojáků, že přes ně nebylo vidět…“ A co se týká znásilňování, tak otec tvrdil: „To my jsme byli znásilňováni, a až vyrostete, tak si sami uděláte úsudek, jak je to se ženami a znásilňováním.“

Je zajímavé, že otec proti Němcům, ani těm sudetským, nic neměl. Později, když se vymanil ze zákazů, kterými jej moje maminka celý život omezovala, podle dobrého příkladu svých synů začal také chodit do hospody. Tam se skamarádil s některými svými vrstevníky. Jedním z nich byl jistý Štingl. Ten za války sloužil coby odrostlý hitlerjugend jako tankista a bojoval proti Američanům v Ardenách. Ten, když měl špičku, začal v hospodě procítěně zpívat jejich válečné písně a přitom měl ruku v pěst a loktem bušil v rytmu do stolu. Čeští vlastenci, kteří pro něj za války vyráběli munici do tanků, jej okřikovali, aby s tím šel do…, ale on se nedal zviklat ani zastrašit, pouze jim egerlandsky odsekl: „Polibte si,“ a pokračoval. Tátovi to nevadilo a asi si v duchu notoval Kaťušu. Je zajímavé, že je válka ani v nejmenším nerozdělovala, protože je spojovalo něco daleko mocnějšího a všudypřítomného – společná nenávist k sovětským a komunistickým bratřím.

A zde, nedaleko Sokolova, pokračoval ve své válce proti všem. Je velice zvláštní, že se usadil zrovna v Sokolově, protože Dolní Rychnov byl na poště označen jako Sokolov 4. Je snad ironií osudu, že právě v Sokolově je v jednom parčíku bronzová socha vojáka. A je zajímavé, že to není americký voják. Když si ho pořádně prohlédnete, tak je oblečen přesně tak, jak byli oblečeni čeští vojáci u ruského Sokolova, a navíc ten voják na pomníku nemá v levé ruce nic a v pravé ruský samopal. Na bronzové desce je napsáno: „Na paměť československým vojákům, kteří bojovali u Sokolova.“ A to je vše. V podstatě se dá říci, že má holé ruce, a to odpovídá přesně výzbroji, kterou Svobodova armáda u Sokolova měla. Já k tomuto pomníku mám osobní vztah, protože jsem v ní viděl svého otce, a kdykoli jsem byl v Sokolově, tak jsem se vždy u ní zastavil. A jak budu později vyprávět, v roce 1968 jsem ji zachránil před demonstranty, kteří ji chtěli svrhnout, ale nakonec to neudělali, protože jsem jim vysvětlil, koho ta socha znázorňuje.