V biblické knize Přísloví je jeden zajímavý a pravdivý výrok, který říká „kde je srdce tvé, tam bude i poklad tvůj“.
Já jsem vždycky už od dětství chtěl nějaký poklad najít, a abych pravdu řekl, tak mě ta touha zatím neopustila.
Jednou, to mi bylo asi osm let, jsme s kamarádem našli peněženku a v ní asi tři sta korun. Tedy on jí viděl první, ale v té době ještě byli děti hloupé, a tak se semnou rozdělil.
O něco později jsme od nějaké babky koupili seno pro naši Straku a můj mladší bratr na té půdě našel za trámem krabičku a v ní byly tři masivní zlaté prsteny. Já už v té době hloupý nebyl, ale on ještě ano, a tak jsem mu ty prsteny zabavil. Měl jsem je schované celá léta, až mě o ně připravila má bývalá žena, která mi je před rozvodem zkonfiskovala a pak je i s těmi, které jsem jí z lásky koupil, nosila na prstech. Vycházelo to na každý prst jeden.
To mně dost vykolejilo a tak, abych nebyl pozadu, tak jsem si také jeden koupil. Byl z masivního zlata s černým kamenem. Tehdy za komunistů stál sedm a půl tisíce. Dnes by to bylo asi padesát tisíc. O ten mně zase připravila moje dnešní manželka, protože se jí nevím proč, nelíbil, a tak jsem jej zdarma daroval jednomu lékaři, který mi pomohl a zařídil mi částečný invalidní důchod.
Pak jsem koupil stavební parcelu a na ní dva rozbořené domy. Chtěl jsem postavit pro svého Boha duchovní stánek, kde bychom se mohli scházet a povzbuzovat se ve víře. Stálo mě to veškeré úspory, to je tři tisíce korun. Pak jsem začal s demolicemi a potřeboval jsem pomoc, a to jak hmotnou, ale hlavně duchovní. O tu jsem hned přišel, protože jsem jednomu duchovnímu bratru řekl, jaký mám záměr, a že bych potřeboval pomoc. A on mně potěšil slovy: „Odstup Satane“. Podobně jsem dopadl i jinde, ale to mě neodradilo. Byl tu totiž Jehova, můj Bůh, na kterého jsem se s důvěrou obrátil.
Jej jsem požádal o zlato a stříbro. Ano říkám mu, „potřebuji v těch zbořeninách najít nějaký poklad, abych měl peníze na odvoz sutin.“ A Jehova slyšel, nic sice neříkal, ale jednal. Začal jsem nacházet skleněné lahvičky různých velikostí a to ve velkém množství. A na nich byl nápis, vyleptaný do toho skla, který říkal, „gold und silber“. To mě docela dožralo a říkám, „pane Jehovo, já nechci lahvičky, které mají ten nápis, ale skutečné zlato a stříbro“. Ale Bůh mlčel. Nakonec jsem jich už měl hromadu a chtěl jsem je rozmlátit na prach, když tu mě napadlo, že bych je mohl prodat do muzea. Já tam za nimi jednou zajel a nestačil jsem se divit. Ptají se mě, „kde jste je našel.“ A já po pravdě řekl, že v Horním Slavkově a tam a tam. Oni z toho byli celý unešení, protože prý ve vedlejším domě, kdysi ve středověku žil jakýsi barokní malíř Elias Dolkopf, který maloval fresky v kostelích a v těch lahvičkách měl práškové zlato a stříbro. Prý se již vyrábí pamětní deska, kterou na ten dům nakonec umístili. To mě ale vůbec nenadchlo, protože jsem potřeboval to zlato, i kdyby bylo práškové, čert to vem, ale prázdné lahvičky. A že mi za ně dají deset tisíc. No vida říkám si, tak Jehova přeci odpověděl. Měl jsem peníze na deset nákladních aut značky Tatra s odpadem. Ale toho odpadu bylo nakonec Tater sto.
A věřte nebo ne, tak Jehova se staral. Například jsem se prokopal do sklepa a v něm byl zazděný průchod do sklepa druhého. Byla to fuška, protože ten zazděný průchod byl dlouhý asi dva metry. Ale když jsem se protáhl dovnitř, tak jsem koukal. Po celém obvodu se po podlaze povalovaly zase lahve, tentokrát od různých středověkých piv a vín. Na každé z nich byla etiketa, ale ne z papíru, ale vyleptaná do skla, nebo odlitá na skle. Co si pamatuji, tak tam byla orlice a nad ní nápis Karls Bad, Jákobs ,nebo Průdel a jiné. Co si budeme povídat, v muzeu mi za ně dali sedmnáct tisíc. A tak to šlo pořád dokola., až jsem to nejen vyklidil, ale také postavil nový, třípodlažní dům, který je prý ozdobou města.
A tak jsem si nakonec uvědomil, že jsem získal poklad. Je to můj osobní vztah k Bohu Jehovovi. A jak běžely roky, přišly i problémy, ale můj vztah sílil, protože jsem měl s Bohem úžasné zkušenosti.
Nedávno se dívám na televizní program svědků Jehovových. Bylo tam několik řečníků, kteří měli každý jeden proslov na určitý námět. V podstatě tam probíhala graduace 143. třídy Gilead, to je pětiměsíční školení pro misionáře. Ten bratr z vedoucího sboru mě celkem zaujal. Jednak byl studený jako psí čumák a za druhé, měl také jeden proslov a zároveň uváděl ty druhé řečníky. On používal takovou zvláštní formu sarkasmu, která mi je proti srsti. V jedné chvíli říká, „dlouho jsme nevěděli, co je to ta generace, která zažije konec, ale nyní to už víme.“ Ale z toho sarkasmu jsem jasně pochopil, že ví prd, a ještě dělá z Ježíše lháře, protože z Bible jasně vyplývá, že jim to bude utajené až do samotného konce.
Ale ještě zajímavější byly jeho ruce. Na levém prsteníčku měl zlatý snubní prsten a na pravém také zlatý prsten se stejným kamenem, jaký jsem měl kdysi já.
V publikacích svědků Jehovových mají takové prsteny farizeové. Říkám ženě, co asi znamenají ty jeho zlaté prsteny. A ona na to, „tys ho také nosil.“ Ale už je nenosím. „Řekni mi, kolik zlatých prstenů měl Ježíš Kristus.“ A ona mlčela, aby ne. Pak měli proslovy další řečníci, kteří prsteny neměli. A pak jiný bratr z vedoucího sboru a také je měl. Na levé snubní a na pravé velký zlatý, sice bez kamene, ale něco jako pečetní. Nevím, co tím chtějí svým chlebodárcům a podporovatelům říci.
Největší šok jsem zažil, když ten bratr, který měl ty sarkastické poznámky, v jednom proslovu tvrdil, že bratři jsou do úřadů dosazeni přímo Jehovou, a proto bychom je neměli kritizovat. Ano, to že bychom je neměli kritizovat, to má pravdu. Ale to, že jsou přímo dosazeni Jehovou, tak to je lež, která na Jehovu kydá veškerou špínu, kterou nedokonalí lidé vytvářejí. V Bibli je svatým duchem zapsáno, jaké požadavky jsou kladeny na ty, kteří budou jmenováni. Ale jmenováni jsou lidmi. Často svými přáteli, strýci otci atd., nebo dokonce StB. Na to Bůh již v podstatě nemá žádný vliv. Je to jako s politiky. Jehova to v zájmu řešení sporných otázek připustil, ne utvořil. Pro to jsou v Bibli jasné doklady. Takže bychom se na jmenované bratry a politiky dívat, JAKO by je do těch úřadů Bůh dosadil a Ne, že by to udělal. A to je velký rozdíl. To pak vede k tomu, že ti, jejichž jmenování je pochybné, nejvíce křičí, že jsou jmenováni Jehovou. A druzí extrémisté tvrdí, že za všechno zlo je zodpovědný Bůh Jehova. Takže kritizovat ne, ale napodobovat jejich dobré jednání, které je v souladu s Božím Slovem Biblí. A ti, co jsou v úřadech, tak ti ať si dávají velký pozor na to, co říkají a dělají, protože nesou před Bohem velkou zodpovědnost a podstoupí přísnější posuzování, než ti co se do úřadů netlačí. Tak bratře pozor, zlaté prsteny ti nepomohou získat Boží schválení a věčný život v nebi po boku Ježíše. Pomůže ti pokora a pravda, pokud se jí budeš řídit, protože je psáno: „Je mnoho povolaných, ale málo vyvolených“.
Já si vzpomněl na svého bratra Karla, který byl zpočátku tak pro „pravdu“ zapálen, že prodal dům, který zdědil po mamince a utekl do Ameriky.
Tam navštívil své milované bratry. A protože jsme jedna velká rodina, s důvěrou navštívil ústředí. Před budovou stálo několik luxusních aut a on potřeboval někam odvést.
Vešel dovnitř a říká vrátnému, že je svědkem Jehovovým a že přijel z České republiky atd. a že potřebuje nutně někam odvést.
Ten vrátný nejdříve nevěřil svým uším a pak se začal huronsky smát. A prý, bratře, kde to žiješ, ty auta patří vedoucímu sboru. Každý člen má své auto a řidiče. No, ale pokud chceš, tak zde můžeš zanechat peněžní dar, protože Jehova miluje radostné dárce a pak můžeš jít pěšky. Gudbáj.
Můj bratr se už toho výletu nikdy nevzpamatoval. Pak si jej policie zavolala k výslechu, protože ilegálně překročil dvakrát hranici. Hrozilo mu pět let natvrdo. Ale nedostal nic, protože jim vyprávěl, jak to v té Americe chodí. Jen mu řekli, „všude to říkej“.
A já si v duchu říkám. Vidíš to, ty jsi svůj prsten daroval a oni pořád sní o pokladu, a tak si je z darů chudáků, koupili.
Pak vyjde ve Strážné věži článek, ve kterém chválí pětiletou holčičku, která žiji v nejchudší části Afriky, která vychovala jedno kuře, které prodala a peníze poslala těm drahým bratrům, kteří živoří v Americe.
A v té televizi jsem viděl ještě jednu zajímavost. Když pak ukazovali ty studenty, kterým ten čumák předával diplomy, tak mě zamrazilo. V jejich tvářích bylo silné zklamání. Oni tam šli nabytí vírou a odcházejí sice s diplomem, ale co dál.