V jedné písni se zpívá: „Budou mít v očích úžas, jak Alenka v říši divů“.
Já také žiji v takové říši, a o ty divy se s vámi rád podělím.
Konečně mi vyšel první díl mé tvorby.
Moje žena k tomu zaujala postoj konečného řešení. Ona se tváří jako příkladná křesťanka, protože bych mohl, pokud žiji, zvrátit dědické řízení a uvrhnout jí do netušených hrůz. A abych pravdu řekl, tak jsem té variantě nakloněn z 99 procent.
Ona dělá jakoby nic, ale nařídila mým dětem, že se té knihy nesmí ani dotknout. A oni jí poslouchají, protože já jsem ve svém pošetilém mládí také fandil mamince, dokud jsem v dospělém věku nepoznal, že pravda bylo opačná. Ale mé děti jdou ještě dál a chovají se ke mně neuctivě.
A tu se odehrál první div.
Jsem na dvorku se svým nejmladším synem, který je mimochodem, zatím ze všech nejhorší, když v tom někdo zvoní. Syn se šel podívat a říká mi: „Je tam nějakej cikán a chce s tebou mluvit“. Jdu tam, sledován synem. Venku stojí asi čtyřicetiletý Rom a říká: „Pane Smoke, už jsem vás dlouho neviděl a proto jsem u vás zazvonil. Víte, tady kolem bydlí samí buzíci, ale vy jste jediný, koho si vážím a mám dokonce rád.“ Pak se na mně vrhl, objal mě a začal mě po Brežněvovsku líbat. Ještě teď cítím, jak mně fousy popíchal. Pak mi podal ruku, a aniž by něco chtěl, tak odešel. Můj syn na to tupě zírá a já mu říkám: „Ten Rom nepřišel sám od sebe, to jej poslal Bůh, abys viděl, jak se máš ke mně chovat.“
Ale on odešel a nic si z toho nevzal.
Druhý den u mě zvoní mladý muž ze sousedství, který si vzal za ženu Romku a má s ní, zatím, jen šest dětí. Prý abych mu půjčil do pátku tři stovky na chleba. Já mu říkám, nic ti nepůjčím, ale pokud máte hlad tak přijď za půl hodiny a dole si vybereš. Já totiž asi z chamtivosti, nebo následkem genů vybírám u obchodních řetězců popelnice. Jsou tam pytle pečiva zabalených v igelitových pytlích. Také spousta ovoce a zeleniny a dokonce luxusní potraviny, jako je třeba extra panenský olivový olej, drahé čokolády, banány, ananasy, atd, atd. Já tím krmím své ovce, ale také sousedy pyšnící se i akademickými tituly. Asi za půl hodinky, tu byl jako na koni, i se svou krasotinkou. Vrhli se na proviant a já jen žasl. Čtyři bochníky chleba, čtyři čokolády, jeden extra olej, brambory atd, atd. A byl skromný, protože se za chvílí objevil pan doktor a vrhl se na proviant. Tři oleje a ananasy a citrony a papriky, no nabral si celou přepravku. Vzápětí tu je další hladovec a mým ovcím už nemám co dát. V duchu si říkám, vidíš to, měl jsi pravdu, když jsi říkal, že komunismus je hloupost. Tvrdili nám, že si každý vezme jen tolik, kolik potřebuje. A tady to vidím v reálu.
Pak se objevil další s tím, že mi prodá staré počítače. Já to rozvažuji a tak jsem zapomněl, kolik vážila první várka. Říkám mu, asi to převážím, kolik mělo toto? Čtyři kila? A on říká, to je dobrý, nemusíte to převažovat. Vyplatil jsem mu osm set dvacet korun, a protože s ním byla malá holčička, tak jsem jí dal poslední čtyři čokolády. Po jejich odchodu jsem to převážil. Mělo to jedno kilo, on mě vědomě okradl o tři stovky.
V duchu si říkám, no nechám to tak, alespoň jsem podpořil chudé. Ale pak zvítězila má vrozená lakotnost a říkám: „Pane Jehovo, prosím tě, nezlob se na mě, ale byl bych rád, kdybys mi uhradil utrženou škodu, protože to pro Tebe je pakatel.“
Druhý den se stavím u Kauflandu a ejhle, chlebů tam bylo dvanáct. Slušně jsem poděkoval a jel do
jednoho podniku, kde kupuji jisté zboží, které pak rozeberu a prodám. A tam v jenom kontejneru, ze kterého si věci beru s dovolením grátis, jsou tři motory do chladniček, o které oni nestojí, protože je lze rozebrat jen obtížně. A tak jsem vydělal dvanáct stovek.
Opět jsem byl udiven nad tím, jakou má Bůh se mnou trpělivost a pochopení.
Odpoledne přemýšlím o své knize. Já si jí čtu a jsem z toho jelen. Jako bych to nepsal já. Žasnu a říkám si, jak jsem na to přišel, a nejsou ty výpočty špatně. Pak to znovu prozkoumám a ejhle je to tak. Ale to opravdu není z mé hlavy. A kromě těch mnoha gramatických chyb, které jsem tam našel je to úžasná kniha, kterou by si měl přečíst každý člověk na zemi. Ale jak to zařídit. Propagace a reklamy jsou drahé, ale moje ekonomická situace je komická. Každý, kdo jí vidí, tedy tu knihu, by jí chtěl, ale když mu řeknu, že je velmi levná, protože jedna stránka stojí jen korunu. A protože těch stran je tři sta, tak už pokračovat nemusím. Rád by si jí ode mě grátis půjčil a pak omaštěnou vrátil.
A tak jsem jich asi třicet rozdal.
Jednu jsem daroval i svému sousedu panu veterinářovi. Druhý den mi říká, no je to dobrý, ale v podstatě je to vaše onanování. On tímto způsobem přišel o všechny přátele. Dokonce jedna sousedka, která se svým manželem byla u něj na návštěvě, jej po jeho projevu chtěla zabít a hodila po něm masivní skleněný pohár, který se roztříštil o stůl a minul jej jenom o vlásek. Já v první chvíli dostal stejný nápad, ale ovládl jsem se.
Já si říkám, vytvořím si webovou stránku a pak oslovím všechny křesťanské církve. Oni si to rádi přečtou, protože svědky nenávidí, ale při tom dostanou nebývalé svědectví. A možná se najdou i bohatí sponzoři.
Pak jdu spát a mám sen.
Procházím jednou budovou, kde bylo mnoho kanceláří a hledám sponzora. Ale nikdo neměl zájem.
Až úplně na konci mi jeden podnikatel říká, že mě velmi výhodně zaměstná. Že budu jezdit jeho nákladním autem a hned se mnou podepsal smlouvu.
Já jdu k tomu autu a zjišťuji, že je to stará rachotina, ale smlouva je smlouva a tak jsem se snažil to auto nastartovat. Ono to pořád nešlo, a tak jsem zvedl kapotu a jen jsem žasl. To auto nemělo motor, ale byl tam HAD. Byl asi dvoumetrový a tříbarevný. Měl modré, červené a zelené pruhy. Pohyboval se velice rychle a jak dělal ty kličky, tak se ve slunci blýskal duhovými barvami. A ten had se ne mně vrhl. Já se stačil jen rychle instinktivně otočit a on mně dopadl na záda. Já ustoupil o pár metrů a on se zase odrazil od země a asi ze vzdálenosti pěti metrů, a buch do zad. Zkrátka dělal to tak dlouho, až mě od toho svého auta odehnal, ale nijak mi neublížil.
Probudil jsem se celý rozladěný a říkám si, no co to má asi znamenat. Ale pak jsem to hodil za hlavu a šel pracovat.
Večer potkám souseda a on mi říká, „mám pro vás překvapení, přijďte na panáka“. Moc se mi nechtělo, ale nakonec mě zvědavost a ten panák přemluvily.
On otevřel novou lahev Jin Jinu, ale pít se to nedalo, protože to bylo sladké, a tak do toho nasypal led, ale nakonec jsme to vypili.
A on vypráví: „Uděláme autogramiádu. Účast mi přislíbil katolický kněz z Lokte, také kněz z Nejdku a tři Františkáni. Všichni přijdou ve svých krojích, a tak to koukejte zařídit. Nejlepší by to bylo v umělecké škole, šestého listopadu. Tak zařiďte nějaký program a občerstvení a já se postarám o to ostatní.“
Já se jej ptám, „a co vás přimělo k takovému nápadu“.
No, že prý se do té knihy začetl a že je to moc dobrý, i když mnohým věcem nerozumí. Pak hovořil se svými důvěrně známými kamarády, kteří jsou nespokojeni s tím, co se v jejich církvi děje. Řekl, jim, že tu knihu napsal jehovista, který není fanatik. Asi jim ji ukázal, a tak jí samozřejmě také chtějí zadara mít. Pak se ozval zvonek a soused mi říká, počkejte chvilku, já tam mám paní, která chce naočkovat kočku. Já čekám a za chvíli vstoupí mladá žena asi se sedmiletou milou dívčinou. Obě mi podaly ruku a slušně se představily. A zase jsem žasl. Prý její manžel pracuje pro Českou televizi. Já si vybavil ten sen a říkám si, vidíš tady je ten tříbarevný Had.
Had jí dal svoji knihu s tím, že mu jí musím nahradit.
Je to všechno moc narychlo, ale pokusím se s tím něco udělat. Ale, věříte už na sny?
Pokud zatím ne, tak poslouchejte dál.
Jednu z těch knih, jsem zanechal na chalupě, kde tráví vyhnanství můj starší syn. Nechal jsem jí tam v bláhové naději, že si jí přečte. Shodou okolností moji přátelé z Prahy, si přijeli, jak mají ve zvyku, pro jehňata. Na jaře si vzali tři a nyní zase. Oni si tam dali svůj oběd a viděli tu knihu a hned jí chtěli. Ale syn jim řekl, že se jí nesmí nikdo ani dotknout, protože to maminka zakázala. Ale oni né, jako Eva v ráji, do ní nakoukli a něco si přečetli.
Když jsem přivezl synovi bagáž, tak kniha nikde. On jí pak někde vylovil a na mou otázku, zda jí čte, řekl, že ani náhodou. Také mi vyprávěl o tom, že ti dva do ní koukali, ale že jí, aby je uchránil, tak jí schoval. Já se snadno rozčílím, což nahrává mé ženě do not, ale nyní jsem zůstal klidný a vytočil Otu. A že by jí moc a moc chtěl, ale že můj syn… Říkám mu, že mu jí prodám. Když se dozvěděl cenu, tak že si jí rád půjčí atd. Napsal jsem mu do ní věnování a druhý den mu jí věnoval.
Byl šťastný jako blecha. Předtím večer jsem zavolal tomu druhému a úplně stejná reakce. Moc by jí chtěl, ale když jinak nedám, že si jí půjčí od Oty.
Večer ležím v posteli a nemohu zabrat. Říkám: „Pane Bože Jehovo, co jsou to za lidi, dvakrát ročně jsou v zahraničí na dovolené. Pražák si koupil za půl milionu nové auto. Ještě se mi chlubí, že byl
včera s manželkou na koncertě a nemá tři mizerný stovky na knihu. Já už se nedivím jejich náboženským vůdcům, když do každého programu vpašují „dej, dej“. Oni v podstatě chtějí málo. Vychází to asi dvě stě padesát korun na osobu a já chci neuvěřitelných tři sta“.
A v noci mám sen. Vidím lidi tak, jak je vidí Bůh. Jsou nahatí, nemají krk, páteř ani nohy. Jsou celý růžový a plazí se po zemi bizarním způsobem, jako červi. Já na to zírám a najednou si povšimnu, že jeden ten červočlověk má v ruce obojek a na něm dva malinké psíky. Byli velcí asi jako Čivava. Nervózně přešlapovali na místě a rozhlíželi se po okolí, jako by někoho hledali. Pak jim jejich pán ukázal na mně. Obrátili ke mně hlavičky a já viděl ty roztomilé čumáčky a očička, no k zulíbání. A pak začali na mne líbezným lidským hlasem mluvit a ptají se „máš nás rád, máš nás rád, máš náš rád ?“ A v tom jsem se probudil.
Při předávání knihy, v podobě daru, jsem poprosil dotyčného o poštovní adresu Pražáka, že mu jí také pošlu. Za chvíli mi přinesl složený papír. Nejdříve jsem se bláhově domníval, že v ní budou ty prašulky, ale kdepak, byla tam jen adresa. Syn to vše pozoruje a pak z něj vypadlo, že si také myslel, že tam budou. Ale stal se zázrak. Syn si začal tu knihu číst, a to za těch šest stovek přece stojí, nebo snad né.
Tak co už věříte??? Abych si tohle všechno vymyslel, tak jsem největším géniem na světě a neživím se odpadky.
Pak o tom všem přemýšlím a Bůh se mně ptá, máš je rád? On ano, dokonce za ty červy obětoval i svého syna. Oni ty moje jehňata rozdávají chudým, jako já ty odpadky. Uvědomuji si, že jsem opět hřešil a že se musím i v této věci změnit.
Děkuji Ti milosrdný a laskavý Bože Jehovo, za ty psíky.