Jsem již v důchodu, ale stále pracuji. Mám pro to několik důvodů. Jednak práce, kterou dělám je pro mne zdrojem adrenalinu. Dále mi pomáhá udržet si fyzičku, také nějaké penízky, ale hlavně pracuji, abych se nezbláznil z toho, co mezi svými křesťanskými bratry zažívám.
Pracuji v TSR, to je firma, která se zabývá výkupem a zpracováním surovin, jako je železo, měď a papír.
Dříve jsme tam měli vedoucím muže, který byl s každým zadobře a nechal každého vydělat. Jeho slabostí byl alkohol, který dostával od vděčných zákazníků. A protože nebyl troškař, tak se nakonec propil do podsvětí. Majitelé firmy na jeho místo dosadili naší účetní. Všem tam pije krev a navíc již pět roků přesluhuje, no aby ne, kde by se mohla takto na lidech vyřádit. Navíc je velice zdravá a života schopná.
Já například hovořím s nějakým zaměstnancem a jsme padesát metrů od její kanceláře a on mi říká „mluv potichu, baba všechno slyší“.
No a nedávno se mi přihodila zajímavá věc.
Bylo před nějakým svátkem a ona tam vyvěsila plakát a na něm bylo napsáno: „V pondělí je svátek, v úterý si beru dovolenou a pracovat začínáme až ve středu“. Já si to před ní a mistrem nahlas čtu, pak se obrátím a říkám, jak to tam bylo, už jsem to zapomněl“. Ona se rozčílí a říká: „No to jsem to psala úplně zbytečně“ a začala mi to vysvětlovat. Já jí říkám „paní vedoucí nezlobte se, ale moje žena mě učí, abych nepřemýšlel. Říká mi, to smíš a to nesmíš, moc nepřemýšlej a o to víc makej“.
Mistr se jen uculoval, ale šéfová říká, „já se té vaší paní vůbec nedivím“.
Přešlo se to s humorem, ale, za týden jsem jim prodal dva tisíce třicet devět kilogramů mědi. Dovezl jsem to nadvakrát a takový mladý elév to u váhy zapsal a poslal šéfové. Ona mi vystavila fakturu a já odcházím z kanceláře. Během chůze mrknu na fakturu, a na ní je uvedeno: 2925 kilogramů. Skoro o tunu více, než jsem přivezl. V chůzi jsem se zarazil. Jedna noha byla na zemi, a ta druhá ve vzduchu. Za normálních okolností bych se otočil a ukázal jí na její omyl. Ale během okamžiku jsem si vybavil, jak mně plísnila a tak jsem v klidu došlápl a pokračoval v chůzi. Pak jsem fakturu položil ženě na stolek a čekal, jak se věc vyvrbí. Říkám si, oni na to přijdou, ale alespoň jí vytrestám.
Ale abych pravdu řekl, tak jsem si přál, aby na to nepřišli.
Ono to dělá mizerných sto tisíc, ale jak při privatizaci říkával v reklamně ten podvodník, „mít sto tisíc a nemít sto tisíc je rozdíl dvě stě tisíc“.
Celý týden na to myslím a svědomí mi říká, „víš co říká Bible, jak chceš, aby lidé jednali s tebou, jednej ty s nimi, to je předci zlaté pravidlo, žééé“.
Za chvíli mi to už lezlo na nervy a tak mu říkám „LEHNI A NEVRČ, prevíte“. Oni mně taky obrali o pět set tisíc, když přebírali jejich předchůdce a tehdy si mlčel, cóóóó. A jak se tak peru se svým svědomím, tak mi manželka říká „máš radši své syny, nebo tu knihu, kterou chceš vydat?“ Říkám jí „to víš, že mám radši tu knihu“.
A ona no to „to jsem si myslela“.
A zase přemýšlím a vzpomněl jsem si na svého přítele, kterého jsem nedávno plísnil, protože nevyhodil několik hloupostí, které našel při rekonstrukci půdy.
On to byl vlastně poklad, který si tam uschoval jakýsi Němec při odsunu. On měl zřejmě obchod se suvenýry, který jej živil. A ten poklad se skládal z různých cetek, ale byly tam i skvosty. Například stříbrné přívěsky s křížky osázenými českými granáty. Ale nejcennější, tedy pro jistý druh lidí, tam byly obrázky Hitlera. Ale byly to unikáty z doby, kdy ještě ani sám netušil, co z něj jednou bude. Celý ten poklad měl hodnotu asi sto tisíc korun, tedy stejnou jako ta moje blamáž. Jemu jsem radil, ať to zničí. Říkám si, „no tady to máš, ty pokrytče, tak si to pěkně vyžer“.
Fuj, to byl týden.
Pak přijedu do práce a všiml jsem si, že se něco děje. Pak mi mistr nenápadně říká, kolik má nosnost to vaše auto. A já na to „asi tunu a půl, proč se ptáte“. Prý jsem přivezl tři tuny. A já mu říkám, „ano, ale byly to dvě fůry“. Pak mu říkám, já nepíší vážené lístky, ani faktury. Tím jsem mu napověděl. Oni pak vyhledali potřebné dokumenty a bylo jasno.
Pak si mně zavolala paní vedoucí a říká mi, jak to ten elév popletl. Já jí na to říkám, „víte, já si toho všiml hned, ale vy jste říkala, že mám víc makat a méně přemýšlet“.
A ona jen mávla rukou, jako by chtěla zahnat vosu a poděkovala mi za ochotu napsat novou fakturu.
Mistr se jen uculoval, protože pochopil.
K tomu musím říci, že měla velké štěstí, že na to přišli tak brzy. Bylo to tím, že měď odváželi do Plzně. Když zásilku zvážili, tak zjistili, že jim schází skoro tuna. Kdyby to bylo až po zaplacení faktury, tak by paní vedoucí měla velký problém. Musela by ztrátu uhradit a ze mne, který nic nevlastním, by to tahali po sto korunách měsíčně. Tak by to trvalo asi sto let.
Možná, že by to tak bylo lepší, protože by se museli postarat, abych ještě tak dlouho žil.