V dobrém rozpoložení a jasnou hlavou jsem v pátek přijel obchodně do Prahy. Jednak jsem měl pro ně zboží, ale hlavně jsem tam ten den jel proto, že jsem se dohodl s jedním bratrem, protože si se mnou chtěl popovídat. On je velice hodným člověkem a kdysi s ním byla i legrace.
Pak se náhle jeho jednání změnilo a mně to nějak nesedělo, ale nevěděl jsem, v čem je problém.
Pak jsem se dozvěděl, že mu na přechodu, auto srazilo a zabilo jedinou dcerku, které bylo jedenáct let.
On mi to řekl po telefonu, ale nechtěl jít do podrobností a chtěl, abych přijel.
Já to udělal, a on už mně vyhlížel. Na dvoře jsem se trochu zdržel jednak tím zbožím, ale také klábosením s tím horlivým Ukrajincem, který mi byl opět v patách a vyprávěl mi o své rodné sestře, která po deseti letech odolávání začala zkoumat Bibli a chodit na přednášky svědků Jehovových. Také mi říká, že její a také jeho rodiče jí jasně řekli, aby jim zanechala své tři děti a táhla z domu.
Tamten bratr, za kterým jsem tam přišel, stál celou tu dobu ve dveřích šatny a občas na mne zavolal, abych už šel.
Nakonec se dočkal a já také, protože, jakmile jsem překročil práh těch dveří, tak se stala věc, kterou jsem v životě nezažil a tak si jí neumím vysvětlit.
Překročím ten práh a cítím, že mi někdo vypnul počítač. Najednou jsem měl v hlavě takovou tmu, která se dala nahmatat.
Sednu si na židli a nevím, která bije. Nemohl jsem si vzpomenout, proč jsem zde a co jsem vůbec chtěl. Sedím tam a nechápu. Oni se tam také ochomejtali druzí zaměstnanci, kterým jsem chtěl něco říci.
Šlo o to, že jsem s jedním z nich před časem hovořil a řekl mu, že jsem povahově vlk, ne ovce. A při poslední mé obchodní transakci ten mladík, ještě s jiným kujónem, když jsem šmejdil po dvoře, na mně z okna kanceláře vyli.
Já se tomu zasmál, ale doma jsem si vzpomněl na jistého proroka, o kterém je psáno v Bibli. On šel do jakého si městečka, když se kolem něj seběhly děti a začali se mu posmívat slovy, „jen vzhůru ty holohlavče“. On se rozčílil a svolal na ně zlo. V tu chvíli vyběhli z lesa dvě rozzuřené medvědice a zahubili čtyřicet dva těch posměváčků.
No a já jsem jim chtěl ten příběh vyprávět, abych je přivedl k rozumu.
Sedím v té šatně a tu přišel jeden z nich a já mu říkám, něco jsem ti chtěl říci, ale nemůže si na to vůbec vzpomenout. To stejné se stalo po chvíli, když přišel ten iniciátor, Snažil jsem si ze všech sil vzpomenout, ale byl jsem ve tmě. Nakonec jsem z té šatny vyklopýtal a jel na chalupu.
Celou cestu jsem byl ve tmě, a dokonce i na chalupě jsem měl pocit, že světlo žárovky v kuchyni je nějaké slabé, jako by jí syn vyměnil za jinou s třetinovým výkonem.
Celou noc jsem se převaloval a prosil Boha o svatého ducha a moudrost shora a ono nic. I v sobotu jsem byl stále ve tmě. Pokoušel jsem si číst v Bibli, ale bylo to vše jako v mlze. Vím jen, že jsem četl něco o tom, jaké problémy zažíval prorok Jeremiáš s falešnými proroky, kteří tvrdili opak toho co on.
Já si v duchu říkám, „nejsem náhodou také falešným prorokem, který je ovládán démony? Co když je to tak, že když jsem vstoupil do té šatny, tak se můj démon lekl těch Božích andělů, kteří tam obklopovali toho bratra, a tak vzal do zaječích a mně nechal na holičkách?“
Až v neděli se můj počítač opět zapnul a já nabyl bystré mysli. Říkám si, „Ježíš říkal, že se v čase konce objeví falešní proroci a budou předvádět taková znamení a zázraky, že by byli schopny svést i pomazané“.
Pak jsem si přečetl z Bible jistou pasáž u apoštola Petra, který také hovoří na stejné téma. Říká tam, že v Božím lidu vždycky bývali falešní učitelé, kteří z prospěchu lechtají druhým uši, aby si získali jejich důvěru, ale hlavně peněženku. Tady jsem se zasmál a říkám si, „tak takové schopnosti nemáš, to se týká těch ve vedení, protože já jsem nikdy žádného pomazaného bratra ani neviděl, natož aby se oni o mně, nebo to co píši, zajímali. Navíc jsem naprosto neschopný někým manipulovat, abych z něj vyrazil alespoň pětikorunu. Dokonce i to co píši, musím, aby mi to někdo vydal, spolufinancovat, a i kdyby náhodou má kniha šla na dračku a prodaly se všechny z prvního vydání, tak jsem pořád dvacet tisíc v mínusu“. To znamená, že nejsem žádný prorok, ale pořádný pitomec.
To pro mne není žádná novinka, a tak jsem v pohodě.
Ale ti nahoře, kteří jsou ve vedení, se stále mezi sebou perou o koryto, jako psi. V roce 1980 a 1981 byli dva z nich, vyloučeni pro odpadlictví, jako falešní svědkové. Jedním z nich byl mladší tělesný bratr presidenta této celosvětové organizace, Franz. On vydal knihu, ve které tvrdí, že on je oddaným Jehovovým služebníkem a že ti, kteří ve vedení zůstali, jsou těmi falešnými proroky. Já to nemohu posoudit, ale chtěl bych vědět, co znamenají ty zlaté prsteny, kterými se naše vedení zdobí. Co tím dávají najevo? Prsteny jsou pohanské symboly autority a moci. Stačí se podívat do Bible. V 1 Mojžíšově je záznam o Josefovi, který šel rovnou z vězeňské díry, do nejvyššího úřadu v Egyptě. Ve verši 42 se říká: „Na to farao sňal svůj pečetní prsten z vlastní ruky a dal jej na ruku Josefovi“. Ptám se proto, že Ježíš, náš Pán, žádné prsteny nenosil a na víc řekl, „nepřišel jsem, aby mi bylo slouženo, ale abych sloužil“.
A také „kdo chce být mezi vámi velkým, ať se stane služebníkem všech““.
Nyní bych se vrátil zpátky o třicet pět let. V té době jsem se stal svědkem Jehovovým. Vzpomínám si velice dobře, že jsem se velice divil tomu, proč jsou ti jiní svědkové tak odlišní ode mne. Oni byli, jako doutnající knot, nebo odborně řečeno úplně vyhořelí. Všechno co dělali, byla pouhá rutina, bez srdce. A jejich dětičky bych zařadil do tří skupin. Jedna věřila jen kvůli rodičům, a jakmile se osamostatnili, tak si šli po svém. Druhá skupina jsou takoví normální, stále vlažní, až na pár vyjímek. A ta třetí, pokrytečkové, kteří věděli, jak se mají tvářit a co říkat. Mnozí z nich vyváděli, jako černá ruka, ale po čase jim jejich otcové předali vůdčí pozice a tím i společenské postavení. Já dlouho nemohl pochopit, proč jsou takoví. Ale dnes už to vím, protože jsem na tom stejně. V té době vedoucí sbor stále strašil koncem a vybízel druhé k ostražitosti. To bylo samé, „konec už je za dveřmi“. Když někdo chtěl jít studovat, tak jej pobízeli slovy, „živý pes je na tom lépe, než mrtvý lev“. Přeci byste neusilovali o zaměstnání ve firmě, na které visí nápis, „zavírá se“. Nebo, pokud nějaká žena přišla do jiného stavu, tak se všichni seběhli a utěšovali jí slovy „taková nezodpovědnost, to chcete přivést dítě do těch hrůz, které jsou před námi“.
Ano, v takové atmosféře jsme žily. A tu vyvolával falešný prorok. To způsobilo mnoho zla a mnozí ochladli, nebo odešli, a pokud se někdo ozval, že konec tak rychle nepřijde, tak pod sebou podřezal větev. Byl nemilosrdně označen za odpadlíka a vyhozen ven, aby jej Satan roztrhal. To bylo pro mnohé horší, než kdyby byli popraveni, protože všichni jejich přátelé i rodina se od nich odtáhli.
A protože ten prorok, je jako ta „nesmrtelná teta“, tak se moc až dodnes nezměnilo. Moji vrstevníci, kteří byli tak horliví, že by od nich chytil i mokrý hadr, se za třicet let bdělosti tak vyčerpali, že jsou z nás jen trosky. A se zájmem sledujeme ty nové a mladé, jak makají, a mně jen ukápne slza, když pomyslím na to, jak na tom budou za třicet let.
V čem je problém?
Vzpomeňte si na krále Saula. Bůh Jahve jej nechal prorokem Samuelem pomazat za Izraelského krále. Časem se stalo, že proti němu bojovali Filištíni. On s vojskem čekali na Samuela, aby obětoval zvířecí oběti a poprosil Boha o pomoc. Samuel se někde zdržel a vojsko se začalo vytrácet. Saul v obavách, aby nezůstal sám, obětoval Bohu oběť místo proroka. Ale prorok, když přišel, tak jeho jednání odsoudil, a zrovna tak jejich Bůh Jahve.
V čem udělal král chybu?
Byl pomazán za krále a neměl pravomoc suplovat proroka a to se mu stalo osudným. Jeho upřímné pohnutky nic neznamenaly.
A zrovna tak je to s dnešním vedením svědků Jehovových. Bůh Jahve je pomazal a dosadil do úřadu „věrného a rozvážného otroka“ který se má starat o duchovní potřeby Božích služebníků.
Oni to dělají velmi dobře, až na jednu maličkost. Rádi suplují proroka. Zapomněli na své předchůdce z prvního století, kteří se Ježíše Krista ptali, kdy přijde konec. On jim o tom řekl mnohé, ale o tom roku jim důrazně řekl, to nevím ani já, pouze Otec a navíc to není vaše věc, abyste to věděli. Máte dost jiné práce, tak si hleďte svého. To znamená, jak jasně vyplývá z Bible, tak to nikdy vědět nebudou.
Když tedy dnes o tom hovoří v tom duchu, že to už ví, tak lžou. Já je nesoudím, protože k tomu nemám pověření, ale musí si dát velký pozor, protože jim reálně hrozí zavržení a trest smrti.
Když se vrátím k minulému vyprávění, tak si nyní můžeme společně udělat malý test.
Spočítejte si. Pokud se vaši prarodiče narodili kolem roku 1905 a vy jste spatřili světlo světa kolem roku 1980 a je vám nyní 40 až 50 let, tak jste tím posledním pokolením, z té kritické generace, o které mluvil Ježíš. Já a ti nově jmenovaní bratři, kteří byli v roce 1999 jmenovaní do vedoucího sboru, jsme také tou generací, ale poněkud starší. To znamená, že můžeme zažít konec dnešního systému, ale také nemusíme. Já, pokud natáhnu krovky dřív, tak vám vůbec nezávidím, protože budu vzkříšen, pokud to bude Boží vůle. Ale vy zažijete velké soužení lidstva, to znamená takové hrůzy, které lidstvo zatím nezažilo a to je něco, protože lidstvo už zažilo kde co.
Pokud chcete přežít, tak to není na vaší moudrosti a schopnostech. Přežijí jen ti, kteří budou mít s Jehovou a Ježíšem přátelský vztah, doložený skutky.
Podívej se do Bible. V poslední biblické knize Zjevení Janovi, v sedmé kapitole a verších devět a deset je popsán velký zástup těch, kteří přežili.
V desátém verši, čti se mnou: „A neustále volají silným hlasem a říkají: Za záchranu vděčíme svému Bohu, který sedí na trůnu, a Beránkovi“. Beránek je Ježíš Kristus.
A kdo je ten Bůh, který sedí na trůnu? Ve všech Biblích, které mám, to je kralická Bible, Ekumenická Bible i Nový zákon od Alexandra Fleka, který používají Baptisté je v knize Zjevení v devatenácté kapitole a ve verších 1,4,6 uvedeno „Haleluja“. A to česky znamená „chvalte Jah“. Neboli chvalte Jehovu.