Jedno české přísloví říká „boží mlýny melou pomalu, ale jistě“. Říkáte, že Bůh není, takže to není pravda? Jednou zjistíte, že to pravda je.
Začátkem léta jsem z okna pozoroval kunu, které byla na mé zahradě. Drbala se všemi čtyřmi najednou po celém těle a já se smíchy válel po zemi.
Pak se začal drbat můj čtyřnohý bratr a to jsem se již nesmál, protože mně jeho léčba svrabu stála dva a půl tisíce.
Nakonec jsem se začal drbat já a šlo do tuhého. Když jsem ženě neprozřetelně řekl, že mám asi svrab, tak mně okamžitě vystěhovala z ložnice a to proto, že na internetu vyčetla, že svrab je pohlavní nemoc.
Šel jsem k lékaři. On mně prohlédl s tím, že to asi svrab nebude, protože nevidí jakési uličky.
Poslal mně do nemocnice na kožní oddělení. Přesluhující lékařka byla velice nervózní, protože se se svrabem poslední dobou roztrhl pytel. Tvrdila, že svrab nemám, protože psí svrab na lidi nejde. A jestli jsem náhodou…
Ale pro jistotu mi napsala mast proti svrabu. Ptal jsem se, jestli by neměla tablety, protože svému milánkovi jsem dal jednu a je vyléčen. Prý takové tablety pro lidi nemají. Ptám se jí proto, jestli bych si tu tabletu nemohl koupit u veterináře. Prý nejsem o nic lepší, než ten můj pes, takže mi ta tableta neublíží. Pěkně jsem poděkoval a opustil ordinaci.
Domů jsem přinesl dvě tuby s mastí. Jednu pro ženu a druhou pro mne. Žena mezitím vyčetla na internetu, že se ten psí svrab na lidi sice přenáší vzácně, ale přenáší. Nevytváří sice uličky, které hledal lékař, ale o to víc žere a žere. A že musím být čtrnáct dní v karanténě. Začala všechno prát jako o život a já sedím v koutě a lížu si utržené rány. V duchu rozmlouvám s Bohem a říkám:
„Všichni tvojí služebníci ve starověkém Izraeli měli několik manželek. Například král David jich měl sedm a jeho syn Šalomoun jich měl tři sta a šest set souložnic. A já křesťan můžu mít jen jednu, já to asi nevydržím“.
V té nemocnici jsem se skamarádil se dvěma ošetřovatelkami z jednoho velkého města. Prý pracují v LDN, kde ošetřují postarší ženy. Obě měli svrab, který prý chytili od těch žen. Navíc tvrdili, že tam mají nejenom svrab, ale i štěnice. Na tom vyšetření byli už po druhé, protože jim ta mastička, kterou jsem dostal já, nepomohla.
Mně ty jejich zvěsti docela vykolejily.
Sedím doma, hlavu v dlaních a v duchu naříkám. To jsou ale hrůzy. Člověk celý život běhá kolem dětí, a když zestárne, tak jej odloží do eldéenky, kde nemohoucně leží a svrab a štěnice jej zaživa požírají, no to je ale krásná vyhlídka. A jak tak uvažuji o tom nádherném podzimu života tak mně najednou ta má múza okřikne a říká, „celý život sis podělal tím, že jsi někoho litoval. Vzpomeň si, co ti ten starý cikán kdysi říkal. Nikoho nikdy nelituj, protože každý je strůjcem svého osudu“.
Ty ženy, které nyní tak lituješ, si to zavinili sami. Celý život tyranizovaly svého manžela, proto také nakonec zemřel, protože to vzdal. To je hlavní důvod, proč ženy žijí mnohem déle než jejich manželé. Navíc mu byla mnohokrát nevěrná a ve stejném duchu vychovala i svoje děti. Když jí v dětství nejvíce potřebovaly, tak je odložila do jeslí. Kdyby jim dala dobrý příklad a výchovu, tak jí tam neodhodili, ale starali by se o ní doma.
Je potkalo jen to, čemu nevěřily, že totiž boží mlýny melou, sice pomalu, ale jistě.
U nás v Čechách se ustálilo jedno přísloví, které říká, „jedna máma uživí sedm synů, ale sedm synů neuživí jednu mámu“.
A tak jsem si položil otázku, a jak je to s Božím přikázáním? Bůh dal lidem desatero a jeden zákon z něj říká: „Cti otce a matku svou“. Také se postaral o to, aby bez práce získali domy a pole a to tím, že vyhubili, nebo vyhnali Kananejce, kteří se tam dost nadřeli. Také zákonně zařídil, že žádný otec nemohl získaný majetek probendit, ale nakonec jej zdědili jeho děti.
Ten, kdo se hmotně nepostaral o své staré rodiče, měl být potrestán smrtí. Židé si ale našli cestičku, jak ten příkaz obejít a o rodiče se nestarat.
Stačilo prohlásit, že veškerý majetek, který máte je „korban“, to znamená, že jste jej zasvětili Bohu a bylo vymalováno. Takový vykuk majetek, který zdědil po rodičích, mohl pro své potřeby volně využívat, ale rodiče šli žebrat.
Ježíš to Židům vmetl do tváře (Marek 7:10): „Mojžíš například řekl „cti otce a matku svou“ a kdo spílá otci, nebo matce, ať je potrestán smrtí. Ale vy říkáte: jestliže nějaký člověk řekne svému otci nebo své matce: Cokoli mám, čím bych ti mohl prospět, je korban, totiž dar zasvěcený Bohu, pak ho již nenecháte udělat jedinou věc pro jeho otce a matku, a tak jste svou tradicí, kterou jste předali, činíte Boží slovo neplatným“.
Je zajímavé, co o tom bylo napsáno ve Strážné věži vydané roku 1987 a to z října strana první.
U některých kmenů a národů je zvykem očekávat, že děti — zejména dcery, které časem opustí domov a vdají se — odejdou pracovat a budou posílat domů měsíční příspěvek, aby dokázaly svou oddanost a odplatily rodičům za to, že je vychovali. Například v jedné rodině svědků Jehovových řekla dcera rodičům, že by chtěla odejít do města a stát se průkopnicí (sloužit plným časem). Představte si její rozčarování, když jí rodiče řekli, že chtějí, aby šla do práce a posílala jim měsíčně peníze na výpomoc. Přitom neměli hmotnou nouzi. V tomto případě tedy nešlo o zásadu, že se děti mají starat o zestárlé, nemocné nebo chudobné rodiče. (Mat. 15:4–6; 1.Tim. 5:8) Bylo prostě zvykem jejich kmene, že děti mají pomáhat střádat bohatství pro rodinu. Často je to sice nutné, protože schází sociální zabezpečení, ale oni se tímto zvykem řídili jen proto, aby ve společnosti neztratili prestiž, nebo protože byli nakaženi převládajícím duchem „fa cai“.
Když otec probral záležitost s křesťanským starším, byl povzbuzen, aby uvažoval o řadě textů a pak se rozhodl. Mezi texty, na něž mu bylo poukázáno, byl i text ve 2. Korinťanům 12:14, kde Pavel stanoví tuto zásadu: „Děti by neměly střádat pro své rodiče, ale rodiče pro své děti.“ Když rodiče o těchto biblických zásadách uvažovali, dospěli k rozhodnutí. Dcera se velmi zaradovala z dovolení, a dokonce z jisté finanční pomoci, aby se mohla stát pravidelnou průkopnicí.
Tato strážná věž popisuje situaci po hmotné úrovni. Ale starat se o své staré rodiče je věcí především citovou a sociální. Pokud je tedy zanechám v péči cizích lidí, tak jsem porušil Boží přikázání.
A co křesťané, jak se oni dříve starali o své staré rodiče? Můj soused, má rodinou kroniku, ve které je napsáno, jak jednal jeho děda v době, kdy grunt předal svému synovi. Ačkoli to byli katolíci, tak se nespoléhal na Boží zákon, ale sepsali notářskou smlouvu, ve které byly napsány zajímavé podrobnosti. Například kolik teplé vody mají dostat každý den, kolik jídla a zkrátka všechno pěkně černé na bílém.
Dnes je křesťanstvo v krizi a tak se ani neptám, jak se starají o své rodiče. To co jsem slyšel, je asi pravda. Někteří zdědili po rodičích jen dluhy. Jiní se o rodiče postarali tak, že je umístili do eldéenky, a v den důchodu je pravidelně navštěvují.
Ale mně zajímá, jak se s tímto ožehavým problémem vypořádali svědkové Jehovovi. My sloužíme Bohu Jehovovi a Jeho Synu Ježíšovi, to znamená dvojnásobná poslušnost.
Nedávno se mně na tento problém zeptala jedna horlivá sestra, která má starou maminku v LDN.
Našel jsem si Strážnou věž, která tento námět rozebírala.
K tomu mohu jen dodat, že svědkové, kteří se nechtějí starat o své rodiče, kteří jsou zabezpečeni státem, či jinak, mají jednu možnost. A tu už využili mnozí. Stačí prohlásit, že vše co mají, včetně sebe, zasvětili Bohu. To znamená, že jsou „korbanem“ a nemusí si dělat vrásky. O jejich rodiče se v eldéence postarají štěnice a svrab.
Ale pozor, ty mlýny melou.
Odezva: Sestra, která mi položila onu problematickou otázku, nebyla mou odpovědí nadšená. Naopak mi vyhrožovala tím, že si mám dát pozor, abych nezhřešil proti Božímu svatému duchu.