Já měl v mládí rád balady, protože jsou ze života. Zrovna nedávno se mi v mysli vynořily jisté verše.
Vodník tam říká, „co to zpíváš ženo má, v těle žluč mi kyne“.
A já měl stejný pocit, když jsem se podíval na Strážnou věž z října 2019.
Na titulní straně jsou vyobrazeni lidé, kteří dle Bible, přežili Armagedon. Všichni byli mladí a to není pravdivé, protože já bych také rád přežil, ale jsem už šedovlasý. V Bibli se také nepíše, že by ti, kdo přežijí, zázračně omládli, to neuměl ani Ježíš. Uzdravit slepé, to ano, ale omladit tak to ne.
Ale nejvíce mě dostal článek, který tvrdí, že se na Armagedon máme těšit.
O Armagedonu jsem už psal a také jiní na toto téma natočili mnoho hororových filmů, které nakonec dopadly dobře, protože tu máme zázračný fenomén, kterým je Amerika.
Ale biblický Armagedon dopadne pro miliardy lidí katastrofou a Amerika to odnese nejvíc.
Já si ten článek přečetl a v noci jsem z toho nemohl spát. Převracím se na lůžku jako ve mlýně a prosím Boha, aby mi to pomohl strávit, a těm druhým vysvětlit, v čem je problém. Nakonec jsem se rozhodl, že se na shromáždění Svědků Jehovových přihlásím na poslední shrnující otázku, která se ptá, „co máme dělat, abychom si udrželi Jehovovu přízeň“.
Mezi tím jsem čekal, že mi Bůh nějak zjeví, co mám dělat. Je pravdou, že jsem opět do pastiček chytil asi 10 myší, ačkoli asi dva týdny, to bylo pasé, ale nedostal jsem hemeroidy, takže to nebylo průkazné.
Během té hororové noci, jsem si připravil řeč.
Chtěl jsem jim na tu otázku říci: Bylo by dobré zeptat se také Boha, zda-li se i On na Armagedon těší. On totiž dá pokyn a v tom dni zemřou miliardy lidí a jejich děti. Také moji známí a příbuzní. To jsou lidé, za které Boží syn Ježíš Kristus zemřel velice krutou obětní smrtí.
Přečtěme si spolu, co o tom píše apoštol Petr ve svém druhém dopise, ve třetí kapitole a devátém verši.
Vidíte, tady se píše, že Bůh je k lidem trpělivý, protože si nepřeje, aby zahynuli, ale aby činili pokání. Dále bych se vás rád zeptal, jestli je tady někdo, kdo má jistotu, že přežije??? Pomazaní křesťané, kteří tento článek vydali, se těší. A přitom ví, že jejich přežití, nebo vzetí do nebe je s velkým otazníkem. Stačí si jen přečíst Ježíšovo podobenství o deseti pannách, které čekali na ženicha. Pět bylo moudrých a ty byli vpuštěný a těch pět pošetilých, skončilo zle. A co my z velkého zástupu. Pokud to bude tak, když Ježíš uzdravil těch deset malomocných, tak nakonec přežije každý desátý, protože skutkem projeví ocenění. Nebo ztratí život jen proto, že slepě poslouchali slepce.
Myslím si, že člověk, který miluje Boha a své bližní, se nemůže na jejich smrt těšit.
Poprosil bych vás nyní, abyste si vyhledali proroctví Amose 5 kapitolu a verš 18 a 19, cituji: „Běda těm, kdo touží po Jehovově dni! Co vám Jehovův den přinese? Temnotu a ne světlo.
Bude to, jako když muž utíká před lvem a narazí na medvěda a potom, co vběhne do domu a opře se rukou o zeď, uštkne ho had“.
Pokud někoho z nás již omrzel život, tak ať se na Jehovův den, který bude ukončen Armagedonskou bitvou těší.
Já už takové svědky v životě potkal, kteří říkali, „už aby to bylo“, a už tu nejsou.
V duchu si říkám, „no je to dost dlouhé, aby to někdo nepojal jako přednášku, no uvidím, jak se události vyvrbí a co mi Bůh zjeví“.
Přijedu na místo určení a zjišťuji, že sál je plných náctiletých návštěvníků. Pak proběhla přednáška a já čekám na znamení. Po přednášce bratr, který uváděl tu Strážnou věž, řekl. Těšit se, a proč ne?
Celou tu dobu, po kterou ten rozbor probíhal, jsem čekal. Až jsem došel k závěru, že si to nechám pro sebe a budu mlčet. Ale svědomí mně káralo a tak si říkám, „přeci nebudeš tak zbabělý, tady jde o životy, ale rozum radí, nech je být, to je odpovědnost vedení“.
A pak zničeho nic, těsně před koncem, ani nevím, jak se to mohlo stát, zkrátka jsem se přihlásil a řekl: „Uchovat si Jehovovu přízeň můžeme tak, pokud budeme dodržovat a dělat vše, co nám otrok v této věži radí. Ale s tím těšením bych chvíli počkal, protože pro to mám pádný důvod. Je zapsán u proroka Amose v 5 kapitole a verších 18 a 19. Kdo chce, tak ať si jej doma přečte“.
Rozhlédnu se a vidím, že dvě moudré a zkušené sestry si ten verš vyhledaly a jedna z nich na mně uznale kývla.
Cítil jsem v duchu, že Bůh je spokojený a že jsem to řekl dost jasně, aby ti rozumní jednali a ti pošetilí na mně nijak nemohli.
Děkuji Ti, Bože Jehovo, za ten zázrak.
Ale ještě před tím, než začalo shromáždění, jsem nenápadně rozmlouval s jedním bratrem, o kterém jsem si myslel, že je normální. Ptám se jej: „Myslíš si, že se Jehova na Amagedon těší“?
A on, „to je jasný, že se těší“.
A já mu říkám, ale v dopise Petra říká, že nemá zalíbení ve smrti ničemných, ale přál by si, aby žádný člověk zemřel, a aby se změnil a mohl žít.
Nakonec obrátil a říkal, „nojo i před potopou, kdy se chystal zahubit ničemné lidstvo, tak jej v srdci zabolelo“. No tak vidíš, říkám mu a máš jistotu, že ty přežiješ? Neměl.
Když jsem pak přijel domů, tak se v posteli ptám manželky, jestli je to správné povzbuzovat druhé, aby se těšili na smrt, jak to říká Amos, kterého ty jsi mi vyhledala, protože já v tom rozčílení to nemohl najít.
A měl jsem Armagedon.
Ty jsi takovej a ještě horší. Bratři tam jasně řekli, že Jehova v Armagedonu zachrání planetu a život na ní. Ano říkám jí, to tam bylo. A také tam bylo, že souhlasí s Barakem a Deborou, kteří zpívali, „ať zhynou všichni tvojí nepřátelé Jehovo. A to jsou ti lidé, které já mám rád a chci jim pomoci.
Ale nic nepochopila. Uvažuje přesně tak, jak si to ti její bohové přejí.
Po napsání této povídky jsem měl za to, že jsem napsal vše, co jsem musel, abych měl čisté svědomí. Ale pak se odehrály určité věci, které jsou velmi podivné. Až si to, co napíši, přečtěte, tak důkladně popřemýšlejte, zda to jsou jen náhody, nebo zásah a vedení Vyšší moci.
Můj přítel a učedník Krištof, je velice duchovně vnímavým člověkem a to až do té míry, že mně v mnohém předčí. On je plný Božího ducha.
Tak on mi vyprávěl svůj zážitek.
Také měl problém s tím článkem, který nařizuje svědkům, aby se na smrt svých bližních těšili.
A tak, když šel na shromáždění, kde se tento článek probíral, tak prosil Boha o vedení a ochranu, aby neřekl něco, čím by ublížil sobě, nebo druhým. Nebyl si totiž jistý, zda se má přihlásit a říci svůj názor. Prosil tedy Jehovu o to, aby mu dal jasné znamení.
Začalo studium Strážné věže a Krištofovi se zničeho nic, chtělo hrozně na malou. Chvíli se tomuto pocitu bránil, ale nakonec šel.
Po chvíli se vrací a to co slyšel, jej ohromilo.
Bratr, který četl Strážnou věž, poslechl vydavatele a podle pokynů nahlas četl jeden biblický verš, který byl vytisknut silným písmem a byl úvodem nového odstavce. To znamená, že obsahuje klíčovou myšlenku.
(Když jsem kdysi vedl rozbor strážné věže, tak jsem všem kladl na srdce, aby na otázky, které jsou k odstavcům, odpovídali na základě uvedených biblických veršů. Nikdy jsem nechtěl, aby to bylo tak, jak to mnozí dělají. To znamená, že opět přečtou onen již přečtený odstavec. Také jsem od nich vyžadoval, aby byli schopni z každého článku vytáhnout skrytou důležitou myšlenku. To je nutilo přemýšlet a tak říkajíc číst mezi řádky).
Ale k věci.
Krištof vejde do sálu a slyší, jak bratr čte úvodní odstavec: „Tyto výroky jsou inspirované démony“, to je citace z knihy Zjevení 16:14.
Krištofovi se podlomila kolena a ztěžka se dopotácel k židli, na níž potom těžce dosedl. Celou dobu, kdy se rozebírala ta Strážná věž, byl mimo a v duchu si říkal, co se to tu děje? Probral jej až komentář jiného bratra, který v tom sboru má důležité postavení. Ten komentář se týkal osmnáctého odstavce. Bratr tam řekl, že si musíme pomazané hýčkat, vulgárně řečeno, lezt jim někam, protože nás za odměnu budou v Armagedonu chránit, protože již budou v nebi s Kristem jako duchovní dokonalé bytosti.
A nyní, co jsem zažil já.
Večer, byl to čtvrtek, jsem si večer zapnul televizor.
Vysílali tam film, „slavnosti sněženek“. Já jej již viděl několikrát, ale říkám si, „nechám to doběhnout, protože je to pořád lepší než například Hitlerovo charizma“, nebo podobné hrůzy, kterých je televize plná. Já ten film zachytil ve chvíli, kdy tři odborníci vyhánějí divokého kňoura z kukuřice. A nyní začíná scéna, která je velice přitažená za vlasy. Ten kanec běží po asfaltové silnici směrem na východ, a ačkoli má možnost odbočit do lesa, který je po obou stranách té silnice, tak on ne. Běží a běží a v patách má ty tři, až nakonec zabočí doleva a vběhne do školy, kde nakonec podlehne přesile a nechá se zastřelit. A pak už je vše ze života a myslivci se perou o to, zda jej udělají na šípkové omáčce, nebo se zelím.
V pátek ráno se probudím a v dobrém rozmaru se ptám ženy „na šípkové omáčce, nebo se zelím“. Oba jsme se smáli lidské pošetilosti, když v tom mi zazvoní mobil.
Volal mi soused z obce, kde mám usedlost, a říká mi: „Tady na louce běhá mezi mýma krávama nějaké divoké prase. Asi bude už zastřelené, protože jsem zavolal Potužáka, to je místní myslivec. Není to prase náhodou vaše?
Volám synovi a on se šel podívat. Za minutku mi volá, že náš polo divočák utekl z chlívka a prorazil oplocení a je v háji. Dosedl jsem ztěžka do židle a říkám si: „No a je to vyřešené. Bůh mi takto odpovídá na mé prosby a plány“. Tu se opět ozval soused a řekl mi, že to moje prase ještě žije, protože Potužák poznal, že je asi moje. Nyní prý běžel k lesu, protože pokud bude do toho lesa utíkat, tak jej skolí.“ Já zavolal synovi a řekl mu, kde se ten náš pacholek nachází. V duchu jsem jen řekl Bohu, „ať se děje tvá vůle“ a v klidu si nalil čaj.
A za chvíli, ani to nebyly tři minuty mi volá syn, že prase je již ………… co myslíte???
No doma, ve chlívku.
Tak si to představte. Můj kňour, je od chlívku asi půl kilometru, možná i kilometr. Do lesa to má pár metrů. Pak jej jedna kráva nabrala na rohy a on prchá dolů po louce, až se ocitne na asfaltové cestě.
Za ním běží tři huroni a řvou jako by jim šlo o život. Na té cestě se to prase mohlo vydat všemi směry, ale on si zvolil cestu na východ, ač to měl ve všech jiných směrech do lesa, co by dup.
Běží a běží po té asfaltce, může kdykoli odbočit, ale on né a nakonec doběhne k mé chalupě. Syn v tom zmatku nezavřel vrata a to prase v klidu zahne do leva a je doma.
Kdyby to nebyla pravda, tak bych tomu neuvěřil. Pravděpodobnost, aby se to odehrálo, přesně tak jako v tom filmu je asi 1 ku 1.000.000.
Zatím jsem nepochopil, jaké poučení si z toho vzít. Možná, že i nemožné je možné, tak se nespoléhej na svůj úsudek a čekej na Boha, co ti zjeví.
Pak v sobotu volám jednomu bratru, kterého si vážím, a on se mně ptá: „Těšíš se na Armagedon“?
On na té Strážně Věži nebyl, ale jeho žena je tou, co na mně kývla. Nevěděl jsem, co bych mu narychlo řekl. A tak říkám, na něco se těším. Například na to, že bude zachráněná planeta a život na ní, ale na smrt těch miliard lidí se netěším. Zeptej se manželky, já se na to téma vyjádřil na tom shromáždění a mám za to, že dost jasně.
On se nyní rozpovídal a uvolněně říká. Povinně se těšit je dost divné, že. On si totiž všiml, že za tím názvem je vykřičník. A protože se v gramatice vyzná, zatímco já ne, tak to bere jako příkaz.
A tak nyní sedím a přemýšlím o smyslu všech těchto nahodilostí, a protože já na náhody tohoto druhu nevěřím, protože mám zkušenosti s Bohem. Co ode mne asi chce???
Asi mám napsat nové pojednání o tom zajímavém článku. Tak to nyní udělám.
Takže se povinně těšme. Pak je tu druhý a třetí odstavec, který pojednává o tom, že bude zachráněna planeta a lidé. Ano na to se těším
Třetí odstavec začíná silně tištěným písmem a říká: „Tyto výroky jsou inspirované démony“.
Kdyby to nebylo vytrženo z kontextu a byl uveden i 13 verš, nebo bylo citováno z jiného překladu, tak to vyzní zcela jinak. Proč se to stalo???
Pak je vysvětleno, co je Armagedon a popsána jedna bitva, kde je v závěru napsáno, že v ní zahynou všichni Boží nepřátelé. Na to se netěším. Na druhou stranu, je tam napsáno, že všichni lidé, kteří milují Boha, budou zachráněni. To zní hezky, ale co se tím myslí? Všichni věřící, ať už jsou v jakémkoli náboženství, milují Boha.
Tady bych rád připomněl, že Bůh Jehova v minulosti rozhodl, že potrestá Izrael za jejich nevěrnost. A pak jednal v duchu své rady, kdy říká, „neraduj se z toho, když trestám ničemného. Abych se neobrátil a všechno zlo, které jsem chtěl na něj uvrhnout, navalím na tvou hlavu“ – vyhledej si Přísloví 24 : 17 a 18 a Přísloví 17 : 5. To potkalo jak Babyloňany, tak i Edomity, kteří byli pokrevní příbuzní Izraelitů, ale radovali se z neštěstí svých bratří. Výsledek? Již neexistují.
Velice zajímavá je i 18 kapitola z biblické knihy Ezechiel. Zvláště od 20 verše. V té kapitole Bůh Jahve třikrát zdůrazňuje, že nemá zalíbení ve smrti ničemných. Také se tam dočteme, jak to dopadne s ničemným, který se napraví a se spravedlivým, který se zkazí, třeba tím, že se těší na smrt toho darebáka.
Pak jsou tam informace, o kterých se dá říci, „to se teprve uvidí“. Ale zajímavý je 18 odstavec, v němž se diplomaticky říká, že máme být k pomazaným bratrům laskaví, protože nám to potom oplatí a budou nás v Armagedonu chránit.
Co tím asi myslí? Že jim máme svěřit své peníze??? To jsme již udělali, když jsme za své stavěli sály království. Dnes je oni prodávají, jako by jim patřily. Navíc, oni nebudou rozhodovat o tom, kdo přežije a kdo ne. A pokud tam tito budou, tak to bude zázrak.
A nyní. Jaká je hlavní myšlenka celé této Strážné Věže????
Démoni nám radí. Těšte se na smrt svých bližních, tak jak vám to přikazuje váš „Věrný otrok“, protože je plně v naší moci. Hlavně jim svěřte své majetky a pak se uvidí, jak to s vámi dopadne. HA HA HA.