Je to až k nevíře, jak se život lidí za posledních sto let změnil. Dříve rodiny a to dokonce i několik generací žili spolu, pracovali spolu a povídali si spolu. V neděli šli do kostela společně s celou vesnicí. Pak šli muži na pivo a ženy si také někde povídaly. To vše mělo pozitivní dopad, protože si takto předávali své zkušenosti a zážitky. Navíc byli také více spojeni s přírodou, božstvy a tradicemi. Tak se z jedné generace přenášeli na druhé různé znalosti, například v léčení různých neduhů pomocí bylin. A nebyly to žádné bludy, jak se nám snažili jistí osvícenci nakukat. Naopak dnes, kdy selhávají antibiotika, se věda k těmto starým receptům vrací.
A jak je to s rodinnými vazbami dnes?
Já osobně končím s výdělečnou činností kolem čtvrté hodiny. Na půl hodiny si sedneme s manželkou u kafe. Žena mluví a mluví a já dělám, že poslouchám. Pak přijde syn ze školy a řekneme si ahoj. Pak zasednu k televizi, žena k tabletu a syn k počítači. Pak se vidíme zase druhý den o čtvrté. A jak je to u vás?? Kam to asi spěje, to ukáže čas, ale nic dobrého si od toho neslibujte, zvláště od svých potomků, protože jsou od vás odtrženi a bez moudrých podnětů, které je mohou tvarovat.
Dříve například, když se nějaký mladík nechal strhnout fantazírováním, tak jej babička, která už věděla své, okřikla „nerouhej se“. Babička totiž věděla, že si člověk svou hloupostí může způsobit neštěstí tím, že je na sebe přivolá. Ono to může někomu dnes připadat přitažené za vlasy, ale ono to skutečně funguje.
Dokonce i v Bibli se píše, že žádné neštěstí nepřichází na lidi bez příčiny. Dále je tam napsáno „nebuď příliš moudrý, ani spravedlivý, ve svých vlastních očích, proč bys měl na sebe přivolat neštěstí“.
No a vezměte si například biblického Joba. On byl spravedlivý i moudrý a tak se dostal do hledáčku Satana a pak si vytrpěl své.
A já také, ačkoliv nejsem příliš moudrý, natož spravedlivý.
Asi před čtyřiceti lety jsem bydlel v Chodově. Abych nebyl odtržen od lidí, tak jsem se scházel se Svědky Jehovovými, protože se s nimi dalo rozumně hovořit.
Přátelili jsme se tam s jednou postarší vdovou. Ona závistivým očkem sledovala jinou rodinu. Byli to také starší manželé. On byl na invalidním vozíčku a manželka jej vozila po městě. Oni byli očividně spokojeni, ale ta naše sestra ne. A tak si vzala do hlavy, že to chce také. A tak začala Boha bombardovat svými touhami. On chvíli dělal, že neslyší, ale když viděl, že i mnozí andělé se seskupují, aby viděli, jak to dopadne, tak nakonec kývl. Abyste byli v obraze. My lidé totiž sloužíme té mimozemské civilizaci jako divadlo. Rádi nás pozorují, fandí, nebo kladou pasti a pak se válejí smíchy. A já si myslím, že mají čemu.
Najednou se u naší sestry, objevil asi o třicet let mladší bratr na vozíčku. A za týden byla svatba.
Sestra vozila svého chotě pyšně po městě a všude vyprávěla, jak jí Bůh splnil její modlitby.
Uběhly asi dva měsíce.
Jednou na večer, jsme si se ženou vyšli na procházku. Najednou jsem mezi domy zahlédl podivně se klátící ženu. Povídám ženě, podívej se, tam je polednice. Žena říká, to nemůže být polednice, i když tak vypadá, vždyť je večer. To by musela být večernice, ale ta je krásná. A tak jsme tu ženu začali nadhánět, až jsme stanuli tváří v tvář. A ona to byla naše sestra. Zděšeně jí říkám, „co se ti stalo, kde máš manžela a co ty modro fialové fleky které máš na krku“. A tak začala vyprávět, že se bojí jít domů, protože její manžel jí strašně sexuálně týrá a že ty cucfleky má po celém těle. Já jí říkám, ale sestro, vždyť je chromý, tak co to tu vykládáš. A že prý chromý není, jen to hraje kvůli důchodu. Za týden byl rozvod a sestra se dávala rok do kupy.
A zase nová svatba. Sestra zjistila, že jí ten sex schází. Ale tentokrát to vydrželo jen 24 hodin, protože hned po svatebním obřadu, když si manžela přivedla domů, bylo velké zklamání. Místo rozkoší, které sestra čekala, jí manžel říká „a nyní tě budu bít“. Sestra zrovna vařila vodu na kafe a podrážděně mu odsekla, „sáhni na mně a opařím tě jako slepici“. Don Juana okamžitě vyprovodila a prsten prý druhý den pohodila na úřadu oddávajícímu pod nohy. V nebi se váleli smíchy a my doma také.
A tady by to mohlo skončit, ale já nemám babičku, která by mně okřikla.
Uplynulo pět, pak deset let. Občas, když na to přišla řeč, jsme se na úkor naší sestry, dobře bavili. Po patnácti letech, mně postihla mozková mrtvička. Píši o tom v prvním díle své knihy, kterou jsem vydal pod názvem „Bláznova zpověď“.
Výsledek byl ten, že jsem v sexu omládl o třicet let. Žena to zpočátku řešila sportovně, ale nyní po deseti letech, utíká z domu a toulá se po ulicích.
Před dvěma měsíci, jsem potkal v Sokolově na poliklinice, svého známého. Je to také Svědek a k tomu je o deset let starší. Začali jsme si vyprávět o nemocech. Zjistil jsem, že je ve formě a že dokonce chodí na pedikůru. Já se mu svěřil se svým neštěstím. Vyprávím a ani jsem si nevšiml, že nás z poza rohu poslouchá a pozoruje zralá pětatřicátnice. Když jsem skončil, tak přišla k nám a říká: „Ani se mi nechce věřit, že by vaše žena byla z toho tak nešťastná, to já, ani nevím, co bych za to dala, abych měla takového muže“. My jsme byli v šoku a kulili na ní oči. Já jí pak říkám: „Nezlobte se, ale vám bych se nechtěl dostat do drápů“. Ona se hořce zasmála a vyklidila pole.
Kouknu na bratra a on se na mne dívá s vlhkýma očima a říká, „já bych chtěl také takovou mrtvičku“. A vidíte, neuplynuly ani dva měsíce a už jí dostal. Ale problém je v tom, že se už neprobudil.
Jak se věc vyvine dál, tak to netuším, ale tu ženu asi čeká divočina, protože jsem jí neokřikl.
Možná, že už to řeší, protože v televizi byla reklama, na jakýsi podpůrný prostředek k posilnění libida.
Šlo o to, že manžel nereagoval na svůdné jednání své ženy. Raději se otočil a díval na televizi.
Žena si našla nového obdivovatele a manžela společně i televizí vystěhovali před dům. On tam nešťastně stojí a neví, která bije. A shodou okolností šel kolem jeden dorostenec s pálkou a obrazovku mu s ní rozbil. Za tu reklamu bych udělil nějakou odměnu, protože to dotyčný nemohl jen tak vymyslet, jedině, že by to zažil.
Nedávno náš vyhlášený zpěvák, Karel Gott slavil osmdesátiny. Všude byly reklamy se slovy „Karel je Gott“. Já to sleduji z pozice babičky a říkám ženě, „ten člověk se rouhá, měl by to zarazit, aby se mu něco nestalo. Vzpomeň si, jak dopadl král Herodes. Ten také dovolil, aby jej lidé chválili slovy, ‚to je hlas Boží a ne lidský‘“. V Bibli se píše, že jej okamžitě udeřil anděl, protože nevzdal chválu Bohu a zemřel rozežrán červy. Žena mi odsekla, ty to všechno vidíš moc černě.
A za týden čtu, že náhle onemocněl chronickým zápalem plic a musel odvolat avizované pěvecké vystoupení. Doufám, že se z toho vylíže, protože se mi jeho zpěv také líbí, ale důležitější je to, jak to vnímá Bůh.