V Bibli se píše: „Je lepe jít do domu truchlení, než jít do domu hostiny, protože to je konec všeho lidstva, a ten kdo žije, by si to měl vzít k srdci. Kazatel 7:2
Já s touto myšlenkou šel na to pozvání. Ale abych pravdu řekl, tak jsem tam ani jít nechtěl, protože mně moji učitelé, tedy svědkové stále varují, že špatná společnost, přesněji řečeno společnost lidí, kteří nejsou svědky Jehovovými, je špatná.
Ale nakonec jsem tam šel, protože pořadatel mě pozval slovy, která zahřála u srdce. Řekl, Dítr byl jedním z nás. Pro mne ta slova znamenala mnoho, protože jsem v Horním Slavkově náplavou a to se neodpouští, i když zde žiji třicet let.
Vzal jsem sebou litr padesáti procentní slivovice, kterou jsem měl schovanou pět let, a ta byla. Dále dárkové balení sedmi piv, které mi daroval můj přítel Krištof. Také jsem si přibalil mou knihu Bláznovu zpověď a doufal, že z ní budu moci přátelům a sousedům něco přečíst a tak se ukázat.
Na místo určení, mně odvezli pořadatelé a usadili mně skoro v čele, hned vedle pultíku, na kterém byla krásná podobizna oslavence s hořícími svíčkami.
Já se v klidu usadil a pozoroval a naslouchal a srovnával. Sešlo se nás tam celkem asi patnáct truchlících. Sešli jsme se tam proto, že rodina Dítra se rozhodla, se svým otcem a živitelem, rozloučí v rodinném uskupení a to vedlo jeho přátelé k tomu, že se sejdou a na jeho počest se opijí za své, nic jiného jim nezbylo.
První věc, která mně upoutala, byl věk pozvaných. Všem bylo nad šedesát let. Jednomu vytrvalci dokonce devadesát pět let. Jeho devizou bylo to, že měl všechny své zuby. Byly tam dvě vyjímky, pořadateli je asi padesát pět a benjamínkovi možná čtyřicet. A bylo to vidět, ne ve vzhledu, ale v chování.
Pořadatel uvařil velmi dobrý guláš, na kterém nešetřil. A hosté podobně jako já přinesli něco dobrého k pití, každý, dle svých možností.
A tak se sedělo a jedlo a popíjelo. Pořadatel mně vyzval, abych řekl něco duchovního na úvod. Ale hned jsem to schytal. Chtěl jsem jim říci ten biblický text, kterým uvádím mé vyprávění. Ale jak jsem řekl, že jim něco řeknu z Bible, tak ten mladík vyskočil, jako by jej Satan píchl šídlem do zadku a začal Bibli i mně zesměšňovat a to takovým způsobem, který si ke mně ještě nikdo nikdy nedovolil.
Pak odběhl asi deset kroků od nás a hulil jako o život. Já zůstal kupodivu klidný, ale stát se to o čtyřicet let dříve, tak by z něj zůstal jen mastný flek.
Já to přešel a v klidu jsem čekal, až hosté uzrají a pod vlivem vína zjihnou.
Mezi tím jsem si povídal s jednotlivými hosty a hledal něco společného a tím zmírnil napětí. S tím co seděl po mé pravici jsme zjistili, že oba máme maminku, která byla Maďarkou a to se počítá.
Nakonec i ten divoch začal tát a vyprávěl o svém otci. Já se k němu přidal, protože jeho otec byl zajímavý člověk. Asi měl se mnou společné předky, protože to byl „žid“. To se projevilo, jak vyprávěl jeho syn, zajímavou zkušeností. Po jeho smrti se ukázalo, že má na kontě asi patnáct milionů. Jednou prý poslal svého syna něco nakoupit. Syn to zaplatil a dvě koruny, které mu vraceli, jim věnoval jako dýško. Otec se jej ptá, a kde máš drobné, na což synek řekl pravdu. Otec chvíli lapal po dechu. Nejdříve zbledl, pak zmodral a nakonec když zfialověl, tak se otočil a někam odběhl. Za chvíli se vrátil a v náruči nesl odstřižky od kabelů a vyčítavě vyhrkl. Já mám z každého kabelu deset haléřů, tak tuhle kupu musím rozdělat, abych dostal ty dvě koruny. Já jej ale přede všemi pochválil, protože mi jednou řekl: Jak dlouho už v našem městě žiješ. A já mu řekl, že dvacet let. Na to mi podal ruku a řekl, to už jsi Slavkovák a můžeš mi tykat. On asi před pěti lety zemřel a pochovali jej vedle toho Roma, co si to hodil a o kterém píši v povídce Romové a náboženství.
Já to tam říkám a on mi dovolil, abych tu povídku, ve zkrácené podobě, přečetl. A to byl první krůček k jeho srdci. Pak vyprávěl o své manželce, o které všichni víme, že je to netykavka, neboli protivná žena. Já jí jednou viděl, jak bez rozhlédnutí vběhla do silnice. Byla sice na přechodu, ze kterého není vidět za roh, odkud vyběhla. Řidič, aby jí nezabil, tak hampsnul na brzdy. Druhý řidič, který jel za ním, to už nestihl a napral to do něj. A ona se jen v běhu ohlédla a zapadla do svého domu.
Já jej opět pochválil za to, že tak hezky mluví o své ženě. On se mi snažil odvděčit a tak začal chválit i tu moji, ale na to já jsem alergický a řekl mu, že s ní nežije.
Čas běžel a jeden z hostů, který se choval velice skromně, protože mněl s sebou manželku se čtyřmi dětmi mně požádal o zapůjčení mého výtvoru. Docela dlouho v ní listoval, občas i něco přečetl.
Ti jeho chlapci, využily tátovo rozptýlení a v klidu se opili, je jim asi deset až dvanáct let.
Nakonec o ní projevil velký zájem. Pořadatel se pochlubil, že jí také má, On jí sice nečte, ale když jsem jej poprosil, aby jí kolegovi dal, tak prý ani náhodou.
A nyní nás všechny ten divočák překvapil. On je velice dobrý muzikant. Dokonce skládal hudbu pro jednu velice populární Českou dorosteneckou kapelu. Takže je velice ctěn. Tak on najednou prohlásil, že napsat takovou knihu, je dokladem vysoké inteligence a bla, bla, bla. Všichni povstali a podáním ruky mi pogratulovali.
Pak se opět pilo a hovořilo o tom božím daru, alkoholu. Oni tvrdili, že jsou jeho přáteli, tedy toho alkoholu. A já viděl ten rozdíl. Já byl vždy nepřítel alkoholu a s kamarády jsme jej ničili. A to byl problém. Oni jsou přátelé a tak si jej vychutnávali, aniž by se viditelně znemožnili. A tu opět zazářil divočák. Řekl, že je velký rozdíl mezi tím zda alkohol pije pitomec, nebo nějaký muzikální génius. Blbec se pak poblije a něco rozbije, ale génius složí nějakou geniální skladbu.
Myslím si, že má pravdu, protože jsem zjistil, že jsem tam byl inspirován k napsání další povídky. Zda bude geniální, ponechám k posouzení na vás.
Pak jsem povstal a chci odejít. Hosté mi děkovali za příjemné chvíle, které mohli strávit v mé společnosti. Jeden mně dokonce objal a políbil s tím, že mně má rád. Ale řekl bych, že to byl produkt toho jeho přítele.
A nakonec jsem dostal i tu třešničku z dortu.
Ten klidný a rozvážný muž, kterému se moje kniha tak velice líbila, mi říká. Já se se svou první manželkou rozvedl, protože se k nim dala. Myslel tím Svědky Jehovovi. A já mu říkám: Vidíš moje první manželka se se mnou také rozvedla a to proto, že jsem se k nim dal. Nedbala na moudrá slova soudkyně. Naslouchala hloupým řečem „kamarádek“. Celý život si tím zpackala, ale mně to velice prospělo. Děkuji ti Bože.
Rozloučili jsme se s tím, že máme něco společného.