Měl jsem jí ze srdce rád, ale ona mnou pohrdala. Bylo to pro mne velice bolestivé a záhadné.
Ona také nenáviděla mého otce, ale milovala mého bratra Jožku, ačkoli to byl klon otce a já její.
Byla velice pracovitá, řekl bych až posedlá a já jsem po ní. Otec a bratr byli líný kůže a neštítili se ničeho, z čehož jim kanul zisk.
Ona byla silně věřící a já to zdědil po ní. Myslím si, že to byl náš hendikep, který nás velmi omezoval v rozletu. Otec a bratr tím postiženi nebyli a dá se říci, že to byla jejich výhoda.
Maminka sice nebyla hloupá, ale jisté omezení měla, protože literatura byla pro ni španělskou vesnicí. V životě nepřečetla ani noviny, natož knihu.
K obrázkům, tedy k těm, za něž se dalo něco koupit, tak to ano. Dokonce bych řekl, že lakomá Barka byla proti ní štědroň.
Ve škole jsem tím trpěl, protože jsme občas, jako třída šli do kina, na nějakou ruskou animovanou pohádku, ale vstup stál jednu korunu.
Takže třída šla, ale já a dvě sestry Eiglovi, které od batolete pracovali v JZD, ne, protože jsme tu korunu neměli.
Tím, že se stala manželkou mého otce, si zničila život, a to nejen sobě, ale celé rodině. Ty dva se neměli nikdy potkat, protože by svět byl ušetřen mnohého zla, které narozením jejich dětí nastalo.
Ale nejvíce z celé naší rodiny, bylo nás celkem devět, trpěl otec. Ona jej stále ponižovala, dokonce i fyzicky bila a my její ratolesti, jsme jí velice fandili. On v podstatě nesměl nic, asi jako dneska já.
A ač v Boha nevěřil, tak Bůh s ním cítil. Nakonec maminka podlehla těžké nemoci a on se konečně mohl zhluboka nadýchnout. Pak si pomocí Boha a inzerátu našel družku a byl konečně bohémem.
Mě to všechno došlo až v dospělosti a velice lituji, jak jsme mu křivdili a ublížili.
Můj dědeček, otec mé maminky se jmenoval Jurij Gavalec.
Chudoba, kterou zažívali na Ukrajině, jej nakonec přinutila, aby opustil mou babičku a houf dětí a odjel za prací do Ameriky. Pracoval tam asi dvacet let společně s mým strýcem. Pak se vrátili domů a za vydřené dolary si koupil asi dvacet hektarů půdy a postavil si rodinný domek na okraji jedné vesničky, která se jmenuje Cholmci. A to neměl dělat, protože záhy vypukla bolševická revoluce a Leninovci mu vše zkonfiskovali, protože to byl, v jejích očích, kulak.
On z toho dostal mrtvičku a jeho nejmladšího syna, který se bránil kolektivizaci, našli ubitého.
Ostatní jeho synové, jak je v těch krajích zvykem, propadli vodce.
V době, když děda pracoval v té Americe, se zachoval jeden story příběh, protože to ukřivděný strýc vykecal.
Jednou se stalo, že spolu vyfárali z jakého si dolu a přemoženi divočinou vešli do saloonu, aby zapili žal po rodině. U jednoho stolu, seděla velice ošklivá a tlustá černoška, která na ně dělala oči.
Ale oni nic. Až po šestém pivu se jim zdála poněkud štíhlejší a po osmém hotová Tvigi, miss Junivers.
Nakonec se s ní, přemoženi hormony, domluvili a zaplatili dopředu, protože ona už měla své zkušenosti. Můj děda byl zdatnější a tak strýce odstrčil a šel první. U toho saloonu bylo jakési křoví a děda se svou láskou, tam zapadli.
Strýc stál u dveří a čekal. A v tom začalo pršet. Po chvíli, strýc díky tomu dešti, začal střízlivět a volá. „Juro, mokne“. A Jura mu z křovin odpovídá. „Když už jsem zaplatil, tak ať si tam mokne“.
Mezi tím strýc už vystřízlivěl a v hrůze volá: „Juro, my jsme našim ženám přísahali na Bibli, že se jiné ženy ani nedotkneme“. A Jura v klidu říká, „máš pravdu, ale to není žena, ale černá slepice“.
Ale kdo ví, možná, že si to strýc jen všechno vymyslel.