Asi před pěti roky byl k nám do sboru odbočkou přidělen jeden záchranář. V té době jsme měli dva starší, kteří se měli o nás starat. Oni to byli největší hajzlíci, které jsem v životě potkal. Místo, aby se starali o druhé, tak dělali všechno možné i nemožné, aby byli nenahraditelní. Stále psali na odbočku, aby k nim byl přidělen někdo, kdo by za ně makal, ale hlavně proto, aby ukázali, jak jsou zavalení prací.
Na druhé straně, na odbočku stále psal podobný lehkoživka, který se nabízel s tím, že je málo zaměstnán a že by rád pomáhal tam, kde je to zapotřebí. Oni s ním velmi váhali, protože jej již dobře znali z dřívější spolupráce. Ale protože urgence z obou stran byly stále naléhavější, tak si nakonec řekli, čert je vem a milého pomocníka k nám poslali.
Ukázalo se, že to je svobodný padesátník s napoleonským syndromem. Navíc, aby se ukázal, tak sloužil jako průkopník. To znamená, že obtěžoval slušné lidí tím, že u nich zvonil a vnucoval jim své představy. Ten čas si počítal a aby splnil kvótu průkopníka, tak se této namáhavé činnosti věnoval devadesát hodin měsíčně. To jej natolik vyčerpávalo, že se jiné práci a ženám velice vyhýbal. Jinak si krátil kratochvíle malováním neprodejných obrázků, protože to byl akademický malíř.
Jakmile se u nás usadil, tak začal hned jednat.
My jsme měli starou fenu, která měla v uších nějaký zánět. V zimě měla pokoj, ale v létě se stále škrábala a bolestně naříkala. Já to nakonec vyřešil tak, že jsem jí s těžkým srdcem, nechal veterinářem utratit. Když to dcera zjistila, tak se velice rozzlobila a prohlásila, že už nechce být svědkem Jehovovým, když jsem tam já. Tu pošetilost řekla i jednomu z našich ochránců. Pak uběhly dva roky. Dcera se odstěhovala do Prahy a na vše zapomněla.
Ale ten náš ochránce ne. Aby se ukázal, tak využil nově dosazeného pomocníka, který moji dceru nikdy neviděl a začali jí pronásledovat pomocí mobilu. Ona jede v metru, nebo je v tramvaji a oni na ní tlačí, aby řekla, že už nechce žít. Nakonec jim na to kývla a oni vítězoslavně před celým sborem oznámili, že milá Janička už k nám nepatří a tudíž běda každému, kdo by jí zdravil, nebo přál něco dobrého. Zkrátka jí vyřešili.
Ale netrvalo ani půl roku a milý akademik, oba starší také vyřešil tím, že je zbavil vedoucího postavení, kdy seděli na kozlíku a práskali bičem. On je poslal za vůz sbírat hnůj.
Musím uznat, že to byl nadlidský výkon, za který jsem jej pochválil.
Já mu říkám Pavlíku, klobouk dolů, a on na to, takových jsem už vyřešil. A já na to, no dobrý, ale mi tu nepotřebujeme průkopníka, ale otce, který se budu o druhé zajímat a pomáhat jim.
Ale on říká: „Já jedu sám za sebe, za druhé neodpovídám“. Pak si k nám dotáhl kamarádičky, aby za něj makali. Nyní byl hlavním šéfem a jen dával povely.
Ti odvolaní bývalí šéfové, se zatím věnovali svým koníčkům, jako je pěstování marihuany a dalším prospěšným činnostem. Z mariánky vyráběli různé masti a denatury a polovinu výpěstků, jistá jejich pomocnice, prodávala nezletilým mládencům, aby byli hodní a doma nezlobili. Dokonce i jiní svědkové ji rádi kupovali pro své bouřící se potomky.
Když se to provalilo, tak akademik zařídil, aby se to zametlo pod koberec. Dohodli se s pěstiteli a distributory na tom, že to bylo neškodné technické konopí. Svědkům pohrozili a život kráčel dál a těšíme se na armagedon a věčný život v novém světě.
Jenomže Bible, kterou se tak rádi ohánějí, jasně říká, že lháři armagedon nepřežijí. A oni jich tu najednou měli dvacet.
Já to z nevolí pozoruji a kroutím nad tím hlavou., a jsem z toho na mrtvici, ale oni jsou v pohodě.
Pak jsem se dozvěděl, že někteří z těch, které svědkové naučili kouřit mariánku přešli na pervitin.
A to je zločin.
Já o tom přemýšlím a modlím se k Bohu, aby se to vyřešilo a ti lháři přiznali barvu a udělali něco pro nápravu. Pak se jelo na sjezd do Prahy. Během programu jsem šel na chodbu a promlouvám k Bohu o vedení a pomoc. Chtěl jsem hovořit s tím cestujícím, který to tehdy u nás řešil. Ale místo něj najednou přišel nový cestující dozorce. Pozdravili jsme se a on mi říká, že nějak začalo zlobit ozvučení a proto se jde podívat, co je tou příčinou. Řekl jsem mu popravdě, že to jsem já a že mi jej Bůh posílá. Krátce jsem mu vylíčil problém a on slíbil, že příští týden až bude mít spolupráci v našem sboru, tak se sejdeme.
A skutečně své slovo dodržel a přišel s jiným starším a ne s akademikem. Problém znova otevřel, takže se to bude znovu důkladně řešit.
Pak jsem se dozvěděl, že akademik byl odvolán a byl zbaven i výsady průkopníka. Zkrátka už jej vyřešili. A aby to nějak přežil, tak mu dovolili, aby říkal, že se vedení dobrovolně vzdal, protože mu umřela maminka, kterou nemohl ani cítit. Nyní je na práškách. Ne že bych mu takové ponížení přál, ale mám radost z toho, že Jehova Bůh jedná. Navíc se na milém nynějším sběrači hnoje splnil biblický text zapsaný v knize Zjevení, ve třetí kapitole a verších 1 až 3. Já mu to chtěl několikrát přečíst, ale vždycky se vykroutil.
Jsem velice zvědav, jak to všechno nakonec dopadne.
A dopadlo to přesně tak, jak to má být. Protože ještě nevypršel čas, kdy ten trestný čin není promlčen, tak to zase zametli v tichosti pod koberec. V létě má k nám do sboru přijít nový cestující dozorce a já se moc těším, že se to bude zase vyšetřovat.