Když jsem se učil zámečníkem, tak jsem nějaký čas pracoval jako praktikant v chemičce, kde pracoval jistý podivín. V té době jsme dostávali výplatu ve dvou termínech.
Říkalo se tomu záloha a výplata. On si to nechal vyplácet přibližně ve stejných dávkách. Zvláštní bylo to, že to chtěl v co nejmenších bankovkách. Dokonce chodil po provozovně a měnil větší i menší bankovky za mince. To bylo divné a tak jsme se jej ptali, proč to dělá. Dlouho odolával, až jednou, když měl něco upito, tak nám to prozradil.
Prý má problém se ženou, která „to“ nemá ráda a tak vymyslel fintu, aby alespoň dvakrát za měsíc. Prý ty drobné vysype za postel a jak se ona ohne, aby je sesbírala, tak on jí zezadu, víte co.
Asi před šedesáti lety, se parta chlapců vydala k jednou sedlákovi na hrušky. Na tom není nic divného, protože když jsme byli chlapci, tak jsme to dělali všichni. Ale ten sedlák, byl liška podšitá a tak se přiblížil ze strany, odkud jej nečekali. Zkrátka jednoho chlapce chytil a za trest jej zavřel do chléva k praseti. Bylo to asi v pět hodin k večeru. Pak šel spokojeně pracovat a vzpomněl si na toho vězně něco kolem půlnoci. Ve chlévě však ten chlapec nebyl, jen prase spokojeně oddychovalo. Pak byl pohřeb. Chlapci kráčeli za bílou rakví, ve které byli jen dvě boty, které v tom chlévě našli.
Po vyučení, jsem pracoval v nejlepší provozovně, která v chemičce byla. Kolegové z dílny vymysleli fintu, jak přilákat krasavice, aby se jich nevím co. Mistr přinesl krásnou poštovní obálku s razítky z Kanady. A po chemičce se začalo šířit, že jsem zdědil po strýčkovi z Kanady majlant.
A bylo veselo. My tam měli takovou ošklivou uklízečku, která byla asi v osmém měsíci těhotenství.
A ona mi říká, „Jiříku, blíží se vánoce, já bych ráda koupila nějaké sladkosti v Tuzexu pro své děti.
Potřebovala bych nějaké bony, ono by to zezadu ještě šlo“.
Když jsem byl později na vojně, tak si na mně jeden z velitelů zasedl, a tak jsem byl skoro pořád ve výcvikovém prostoru, který se jmenoval Doupov. Jednou jsme se přesouvali na střelnici a jeden mladý poručík otevřel poklop na V3S, to je na vetřesce. Vysoukal se ven a prohlížel si tu panenskou přírodu. Ta jej natolik uchvátila, že začal skládat poesii. Nahlas vykřikoval: „To je ta moje země zaslíbená“.
A tu se náhle vetřeska překlopila, a byl pohřeb.
Když jsem později pracoval na čističce odpadních vod v Horním Slavkově, tak jsme pracovali na směny. Občas se stalo, že jsem byl v práci i s nějakou pracovnicí.
Jednou mi jedna z nich říká. „Já ráda chodím do lesa na houby. No, a kdyby se náhodou stalo, že by mně chtěl někdo znásilnit, tak bych mu řekla: Jen mně prosím nezabíjej, já to nikomu neřeknu. Uděláš dobře sobě i mně a budeme přáteli“.
Pak čekala, co udělám, no co byste udělali vy???
Když jsem chodil trénovat box, ta tam se mnou chodil můj přítel Václav.
Jednou si ve sprše povídáme o ženách, a on začal tvrdit, že se nikdy neožení. Já mu říkám, jak to myslíš, že zemřeš? A on na to říká „smrt mi může vylízat prdel“. A druhý den byl mrtev. Vyráběl nějakou bombu a ta mu utrhla hlavu.
Pražák, kterého jsem ve snu viděl, jako růžového červa mi v emailu píše, že v mých povídkách cítí stále sexuální podtext. V duchu jsem se pořádně zasmál. On je již asi padesát let ženatý, ale jeho manželka nikdy v životě nepoznala orgasmus. On se mi svěřil, pod vlivem slivovice, že je na zrzky. A když nějakou potká a to je v Praze každou chvíli, tak s ní má ve snu divoký sex. Jeho manželka je tmavovláska a tak má smůlu. On si myslí, že když je to ve snu, tak to nic není, ale kdo ví???
Je to zkrátka růžovej had.