Když jsem poznával Bibli, tak jsem byl tak nadšený a nažhavený, že by ,jak někteří říkali, ode mně chytil i mokrý hadr. Zkrátka fanatik.
Během velmi krátké doby jsem změnil celý svůj život. Dále jsem byl tak neúnavný, že jsem během deseti let získal pro svědky Jehovovi asi třicet nových oveček.
Občas se přihodilo, že mně něco šokovalo, ale já to posuzoval jako selhání jednotlivce. Až mnohem později jsem zjistil, že to je problém daleko hlubší, je to problém systémový.
Dokonce to Ježíš předvídá, když říká „a proto že se rozmůže nepravost, ochladne láska většího množství“.
Ale tehdy se mi zdálo, že mně se to nikdy týkat nebude.
Můj přítel Milan, mi jednou říká „bratře, ty jsi mezi námi, jako bullterier mezi psy. A já nevím, jestli je to dobře, nebo špatně“.
Pak jsem stavěl svůj dům a v něm sál, kde jsme se měli scházet k uctívání Jehovy.
Peněz bylo málo a tak jsem sháněl materiál, kde se dalo.
A můj přítel Milan mi říká „bratře, všem by nám měli dát papíry na hlavu. Tobě proto, jakou nám dáváš práci. A nám proto, že tě posloucháme“.
Pak se stalo něco, co mnou psychicky velmi zamávalo.
V televizi, jsem shlédl animovanou bajku o kačeru Donaldovi. Jmenovalo se to strýček Skrblík.
Šlo o to, že on zmiklíkoval všechna zvířata, aby mu dávaly peníze. Ty pak měl před jejich zraky přeměnit v bublinky. To se sice naoko dělo, ale tak, že on za pár drobných koupil bublifuk a bublinky vypouštěl komínem. Ve skutečnosti, ale ty peníze propadly do sklepa, kde jich byla celá hora.
Zvířátka se na ty bublinky nadšeně dívaly a skandovaly „vyšumí, vyšumí“.
No a já se na to dívám a začal jsem mít podezření, zda nejsem jedním z těch hloupých, kteří se nechali okrást.
V té době jsem zažíval velké trauma s mými duchovními bratry. Já se jimi nechal přesvědčit, že stavět s nimi, je pro mne terno. Sepsali jsme smlouvu, ale oni jí během půl roku třikrát změnili. Ve smlouvě stálo, že já budu hradit jednu třetinu a oni dvě. Nakonec to dopadlo obráceně.
Viz povídka „Může se to odpustit“.
Oni dělali vše pro to, aby dosáhli svého. Nakonec ale zjistili, že jsou v … (víte kde). A tak se rozhodli, aby se vyhnuli fiasku, že mi doplatí milion s podmínkou, že sál v mém domě bude jejich vlastnictvím. Tím milionem stěží pokryli škody, které mi způsobili, ale protože jsem byl pořád hloupý a měl jsem v sobě ty průsvitné krystalky a tak jsem souhlasil.
Když jsem potom přijel do jejich ústředí do Prahy, kde se mělo obchodní dojednání stvrdit, tak jsem se nestačil divit. Nejdříve hledali nějakou igelitovou tašku, do které mi potom ty peníze naházeli.
A jak otevírali šuplíky, tak se z nich všude sypaly tisícovky. Pak mi dali igelitku a jdi.
Ale než jsem odtud v šoku vypadl, tak mi ještě navrhli, že až sál přepíšeme a já ty peníze zdaním, tak jim je mohu zase v plné částce vrátit. Prý je to neurazí.
Já jel k první bance a peníze jsem uložil na účet, protože jsem si říkal, nepovezu je v autě, třeba je napadne, že mně přepadnou a oloupí.
Jejich jednání je podobné tomu, co viděl Ježíš v židovském chrámu. Lidé tam z celého světa jezdili uctívat Boha Jahveho. A bylo to správně, protože to tak Bůh chtěl.
Co však Bůh nechtěl, bylo to, že si z toho vládnoucí elita Saduceové, udělali zlatý důl.
Ježíš si udělal bič a řezal je hlava nehlava. To byl hlavní důvod, proč se ho zbavili.
Až v budoucnu dojde na lámání chleba, tak se mají na co těšit.
A čas běží a problémy se kupí.
A nyní jsem měl zase sen.
Zdálo se mi, že jsem s celou svou rodinou požádal o azyl nějakou zemi. Oni souhlasili s tím, že je nutné udělat jistý test. Ten probíhal tak, že mně, ale i ostatní mé rodinné příslušníky položili do Gama nože.
Já cítil, jak mně rozřezávali na milimetrové plátky. Vše probíhalo dobře, až do chvíle, kdy ty paprsky narazili v mém nitru na tři průsvitné a blýskavé krystaly. Zkoumání dál již neprobíhalo a já záhy zjistil, že jsem v testu neobstál, zatímco celá moje rodina ano. Oni byli přijati a já ne.
To mně dost šokovalo.
Říkám si, jak to, že tam nenašly krystaly černé a velké jako pěst, to by odpovídalo mým hříchům, kterých jsem se v životě dopustil, ale třpytivé krystalky mohou být jen tím dobrým, co ještě ve mně zbilo. Jsou to vlastnost, na kterých si zakládám.
Je to pravdomluvnost, poctivost v jednání s druhými a také to, že jsem nikdy nesvedl manželku nikomu, koho jsem znal, protože jsem si vždy říkal, je psáno „nepožádáš manželky bližního svého“.
Musím dodat, že těm jejich manželkám se to ale vůbec nelíbilo, ale já mám své zásady a basta.
Ty černé skutky se rozpustily a zmizely na základě mé víry v Kristovu oběť, ale kvůli těm dobrým trpím.
Možná, že má pravdu můj opravář auta, když říká:
„Nesmíš litovat toho, že jsi ošoustal tu, nebo tamtu. Litovat musíš toho, že jsi neošoustal tu, která to chtěla.“
Já ten sen vyprávěl své dceři a ona jej tak od boku vypálila, že ty moje kamínky jsou jen moje samospravedlivé skutky. Kdo ví, i tak se to dá vyložit.
A nyní ještě něco pro odreagování.
Byl jsem opět v Praze prodat nějaké mé hříchy a tam mě obsluhoval jeden zmatený svědek Jehovův, který nemá ani tušení, s kým má tu čest.
Během půl hodiny se mně zeptal, jak se těším na letní sjezd. Já mu nakonec řekl. „Chci tam jet, ale to také záleží na Bohu, ale pokud bych tam nebyl, tak hlavní myšlenku toho sjezdu už vím“.
„Opravdu, a jak zní“, ptá se. A já mu říkám, „oslíčku otřes se“.
Jemu poklesla brada, chvíli lapal po dechu a pak říká „aha, už asi vím“.
A ještě něco. Byl jsem na shromáždění svědků Jehovových v Sušici.
Ve Strážné věži se tam probíral článek o tom, že se máme navzájem povzbuzovat, respektive povzbuzovat misionáře, cestující dozorce, betelity atd.
Já si v duchu říkám, proč chválit a povzbuzovat ty, kteří to mají společností placeno. Nebylo by namístě chválit například nějakou ženu? Doma má za manžela lachtana, to znamená, že má obě ruce levé. Ona pracuje osm hodin v Kauflandu, nebo dvanáct na poště a pak dalších osm doma.
Pak ještě všechny peníze, o které ošidí své děti, vhodí je do kasičky, aby ti „nedotknutelní“ měli z čeho žít.
Celý rozladěný, jsem odtud vypadl a jedu na chalupu. A najednou jsem pocítil obrovskou radost. Říkám si, podívejme se, jak mě to shromáždění povzbudilo a posílilo. Že nevíte jak??
No tak, že mám před sebou šest dní, kdy nemusím poslouchat hlouposti a mohu svobodně dělat a uvažovat, aniž by mně někdo omezoval.
Díky Bohu.