V
dětství jsme měli prasata, slepice, husy, kachny, krávy a psy. Ale já neměl čas
se jimi zabývat hlouběji. Bylo to maso, a se svými bratry a maminkou jsme
obstarávali krmivo. A otec to vše spořádal, zabil či zmrzačil. To, co zbylo,
jsme snědli.
Ale přeci. Asi v šesti
letech jsem si ochočil jednu slepici. Přes naši vesnici tekl potůček a v něm
bylo mnoho rybek ve velikosti od dvou do dvanácti centimetrů. Říkali jsme jim
fousáči. Já je lovil a krmil jimi tu ochočenou slepici. Sedl jsem si na schody.
Zavolal. Ona si mi vyskočila na nohu a já ji krmil, až měla asi osm kilogramů.
Pak jsem jednou přišel ze školy a slepice nikde. Že prý ji dali popelářům za
chleba a jiné odpadky, které oni vyhrabali ze smetí. Velice mně to ranilo.
Pak jsme měli psa.
Takového podvraťáka. Říkali jsme mu Haryk. Jako kluci jsme ho obestoupili v
kruhu a vždy jej někdo zezadu zatahal za chlupy. Pes zuřil, otáčel se sem a
tam, a my měli zábavu. Později, asi v sedmnácti letech, jsem si pořídil psa
vlastního. Byl to kříženec boxera. Měl jsem jej rád. Chodil jsem s ním na
procházky a cvičil jej. Třeba sedni. Pak jsem šel sto metrů. Já zavolal a on
přiběhl. Ale pak začal požírat naše slepice. To se otci, což mě překvapilo,
nelíbilo. A tak jej přehodil přes dvoumetrový plot ze dvora na ulici. Já stál
na druhé straně plotu a přehodil psa zpátky. Pes lítal sem a tam asi pětkrát.
Pak to otec vzdal. Otevřel vrátka a vyběhl za mnou na ulici, kde mě chtěl svou
protézou prokopnout tak, jak to s oblibou dělal slepicím. Já ale uhnul. On
udělal salto nazad a praštil sebou o zem. Druhý den přijdu domů. Pes nikde. Že
jej dali popelářům, aby jej snědli. Zase jsem zaplakal. Po těchto zážitcích,
začalo mé srdce tvrdnout, jak vůči lidem, tak i zvířatům. Stala se ze mne
nelítostná bestie. A běda každému, kdo se mi postavil do cesty.
Když jsem později
bydlel ve Vintířově a měl jsem tam psa, tak on si rozbil boudu. V podstatě
spadla sama, protože byla celá shnilá. A já, zvíře, jej nechal uvázaného ve
dvaceti stupňových mrazech. On tam stál i v těch největších fujavicích, celý se
klepal zimou, ale mě to nic neříkalo. Velice se dnes za to stydím. Pak jsem
domek i se psem prodal svému bratru Štefanovi, a ten mu motorovou pilou uřízl
hlasu a uvařil jej slepicím. Bože, odpusť nám, protože jsme nevěděli, co
děláme.
Dnes mám dva psy.
Vykastrovanou fenu Nelu a jejího manžela Rona. Ti mě milují do té míry, že když
to viděl soused, tak si odplivl se slovy: „Jednoho by zabili, a vás tak
milují.“ Oni jsou to sice vzhledem i rodem zabijáci, ale jinak andílkové. Občas
ale platím za jejich darebáctví. Psi jsou schopni, když si to usmyslí, utéct, i
když jste přesvědčeni o tom, že to není možné. Umí utéct po žebříku a snad i
létat. Oni mi občas utekli, to musím přiznat. Tak zakousli jakéhosi podvraťáka
a já zaplatil tři tisíce korun.
Měli spolu jednou
štěňata. Všechna byla hnědá, jen jedno úplně černé. Toto štěně si vzal náš
soused. Budeme mu říkat Plivka. Narodila se v zimě, a mě dojalo, jak se o ně
starali a vychovávali je. Fena je zahřívala nejen svým tělem, ale i dechem.
Když rostla, začala lézt otci do žrádla. Syny hned srovnal, ale jediná dcera si
s ním dělala, co chtěla. Jako u lidí. A ten můj pes pak z nudy, když jsem fenu
nechal vykastrovat, nosil v tlamě cihlu, až si úplně obrousil tesáky. Jednou
pak pozoroval mou dceru, jak po dvoře běhá, aby byla fit a šik. A když toho
zanechala, tak začal běhat on. Každý den třináct metrů tam a zpátky, stokrát za
den. Soboty a neděle nevyjímaje. Nela, jeho manželka, jej znechuceně pozoruje a
vyvaluje se na sluníčku. On samý sval, ona sádlo. Jako já a moje žena.
Jednou se stalo, že
jsem měl otevřené dveře od průjezdu. Bydlím totiž v řadové zástavbě, takže mám
průjezd do dvora, ve kterém v zimě parkuji. Vykládám zboží z auta a Ron je se
mnou. Nevšiml jsem si souseda, ale jiného. On má vlčáka a cvičí jej tak, že mu
hází klacek a pes jej nosí zpátky. Nebere ohled na to, kde je a zda jsou tam
děti nebo nějaká zvířata. Ten klacek spadl dva metry od mého průjezdu za má
záda. Pak jsem už slyšel jenom řev psů, a byli zakousnuti v sobě. Přesněji
řečeno, můj Ron držel toho vlčáka za ucho jako nějakého uličníka. Chtěl mu
domluvit, že se to mezi lidmi nedělá, ať si jdou cvičit na hřiště. Ale také
využil možnosti, aby si na něm zchladil žáhu, protože mu jeho manželka Nela,
jednou utekla za tímto vychrtlíkem, zatímco on ve dvoře šílel žárlivostí.
Majitel toho vlčáka to nepochopil a začal do mého Rona kopat. Nakonec ležel na
náměstí s roztrženým lýtkem. A že prý Ron, ale neprokázal to. Byl to jeho
vlastní pes, který se mu takto pomstil. Chtěl na mě odškodné. Já s tím
souhlasil až do chvíle, kdy tvrdil, že mám nezvladatelného psa. Řekl jsem mu,
že chybu jsme udělali oba, ale pokud má takový názor, nedostane nic. A u toho
zůstalo. Od té chvíle mě nenávidí a Rona ještě víc.
Pak se
zase stalo, že Ron a jeho syn, sousedův Bred, se spolu domluvili. Utekli na
neutrální půdu, na zahradu veterináře, a tam se pořádně poprali. Ron nakonec
vyhrál, ale měl co dělat, protože nemá tesáky. Přesto toho svého syna zle
dotrhal. Zase to byla moje chyba.
A do
třetice. Sousedův pes Bred po vzoru toho mého, také běhal, ale ne ve stejném
směru, ale napříč od zahrádky k domu. Skákal na plot, řičel jako tur, jazyk měl
z toho o dost delší než jiní psi. Při běhu metal své výkaly smíšené s hlínou na
náš dům. To se mi vůbec nelíbilo, ale mlčel jsem. A pak se to stalo, jejich psa
něco zadávilo, a že prý moji psi. Já nevím, nikdo u toho nebyl. Možná, že ano,
ale to by museli udělat velmi fikaně. Dva nezávislé posudky veterinářů, za
které jsem zaplatil tři tisíce korun, moje psy z incidentu vyloučily. Jeden z
veterinářů, který jejich psa ošetřoval a dokonce provedl i pitvu, a prohlédl si
velice důkladně i mé psy, jasně uvedl, že Breda musel napadnou pes vlčák v
součinnosti člověka, který jejich Breda ukopal okovanou botou. Soused Plivka
vyhrožoval soudy, vyhodil mnoho peněz. Psa nezachránil a nic mi nedokázal.
Zavolal dokonce policii. Prohlédli si moje psi i dvůr a při té příležitosti si
Plivka otevřel pusu. Že prý jehovisté nesmí lhát, a já prý lžu. Je zajímavé, že
každý ví, co Svědkové Jehovovi nesmí. Policisté jej upozornili, aby si dal
pozor na hubu, protože o mně z dřívějška ví dost. Majitel vlčáka si chtěl také
zchladit žáhu, a tak společně s Plivkou usilovali o to, aby moji miláčkové byli
utraceni. Ale nebylo jim to nic platné.
Zajímavé je, že třetí
soused – veterinář, který bydlí nad Plivkou a má s ním také problémy, si také
oddechl, že je už Bred po smrti. Když jsem mu říkal, co se snaží Plivka
dokázat, tak jen tak utrousil mezi vousy: „Sám se ho chtěl zbavit, a tak ho
dobil holí.“ Přitom neměl ani potuchy, co bylo napsáno ve zprávě druhého
ošetřujícího veterináře, který provedl pitvu. Nechci nějak dedukovat, ale
pitevní posudek jasně říkal, že se na smrti Breda podíleli dva. Pes vlčák a
člověk, který jej údajně ukopal okovanou botou. Nebo, že by holí? On takového
psa má. Hůl nebo taková bota se už najde. To bych mu však přisuzoval zlé
úmysly. Od té doby je ticho, a to je dobře. Časem se soused Plivka uklidnil.
Zvláště po té, kdy jsem si ze dvora udělal „kriminál“, samé dráty do výšky tří
metrů. Takže se zase zdravíme. Já jsem rád, že to vše tak dobře dopadlo. Krmím
sýkorky a jiné ptactvo, mazlím se svými zvířecími přáteli. Je ticho po pěšině,
a to je dobře.