Už jsem se o něm několikrát zmínil, ale stále jsem se neměl k tomu, abych o něm napsal více. Jednak asi nebyl ten správný čas, ale také proto, že psát o něm je ošidné. Kdybych po pravdě napsal o všem, co prožil, a nějaký chytrý režisér by podle toho natočil film, tak je z něj rázem milionář.
Karel, jak mu říkáme je zkrátka typ muže, kterému prý ženy samy vlezou do postele. To o něm prohlásila jedna moje známá, která to u mě bez úspěchu také zkoušela. Ale jiné ženy, její krevní skupiny, to u Karla zkusily úspěšně.
Nemůžu se o tom moc rozepisovat, ale uvedu jeden příklad, který je jeho manželce známý. Jeho manželka pracovala přes týden v Německu, aby měl Karel marky na své stavební projekty. A protože je opravdu moc šikovný, postavil obrovský dům a pět rybníků, také pokácel mnoho vzrostlých stromů, ale také ke své chvále, jich mnoho vysázel. A tak se stalo, že zatímco jeho žena v Německu makala, její švagrová neváhala a hupky dupky za Karlíkem. Co se dělo pak, lze těžko odhadnout. Ale když se to provalilo, manžel té postižené ještě se svým tátou, si to přišli se Karlem vyříkat. A nebyli to zrovna nějací suchaři, dokonce manžel té dotyčné v mládí boxoval. A tady narazila, jak se říká, kosa na kámen. Karel je zbil jako malé kluky a vyhodil je na ulici jako psy.
Co se týká podnikání, Karel si párkrát v mé přítomnosti posteskl: „Proč my jako rodina nemůžeme podnikat spolu?“ K tomu se dá říct jen tolik, on zastává názor, že peníze nesmrdí a každý, kdo to s ním zkusil, pak zaplakal nad výdělkem.
Už jsem se zmínil, jak nás skoro celou rodinu zmiklíkoval a natlačil mezi svědky Jehovovy. Když se mu dílko podařilo, on sám od nich nenápadně vycouval, a to právě kvůli svým velkým prasárnám, ve kterých měl potěšení, ale které mu ti zlí svědkové nechtěli trpět.
A běžel čas. Zatím co já trpěl a bojoval proti špatným sklonům, Karel, který je také měl, protože je stejné krve, si jich užíval. Táta o něm říkával: „Ten není můj, ale Vilhelmův.“ Ale i kdyby to tak bylo doopravdy, tak mi to můj úděl moc neulehčilo.
Jednou ho otec chytil za jednu nohu, vyzvedl jej do výše a volnou rukou ho pěstí tloukl do zadku i předku a rozhořčeně vykřikoval: „Ty jsi nejmladší, tobě se pomstím za všechny,“ a pak jej polomrtvého pustil hlavou na vydlážděný dvorek. Není tudíž nic divného na tom, že si to bratr nepamatuje, a navíc nemůže mít děti.
Karel si během deseti let vytvořil vlastní náboženství. Vycházelo z toho, že propadl Hvězdným válkám, to je televizní pořad, ve kterém vystupují lidem podobné bytosti z různých galaxií. Karel říkal: „Kdoví, jak to všechno je.“ Nakonec je všechny znal důvěrně, po nocích s nimi hovořil. Pak nemohl spát, protože se ukázalo, že to jsou démoni, kteří jej strašili. Karel navíc začal tvrdit, že Bůh a Satan jsou největší přátelé. Satan pro něj dělá špinavou práci atd. atd. Nakonec se to nedalo vůbec poslouchat, a tak každý, kdo jen mohl, od něj utekl.
Já se tam občas zastavil, protože on je velice šikovný a ví, kde se dá co koupit. Za takové informace jsem draze platil, protože jsem si jej musel vyslechnout a pak mě týden brněla hlava.
Občas vyprávěl i své zážitky, třeba jak jel se svou manželkou do Ameriky.
To se prý stalo asi v roce 1988, to je v době, když komunisté cítili, že je s nimi konec. Tehdy uzákonili, že pokud má někdo valuty, to je cizí měna, tak si může zažádat o cestovní doložku a bude mu umožněno vycestovat. Karel to udělal a dostal povolení vycestovat na deset dní do Ameriky, protože tam jeho manželka má strejdu.
Když přistáli v New Yorku, zažili první šok. Amerika, byla v té době pro lidi z komunistických zemí, něco jako ráj v nebi pro věřící a zaslíbená země pro ateisty. V letištní hale se prý povalovalo spousta odpadků. A protože přicestovali večer, tak jim nezbývalo nic jiného než do rána vyčkat v letištní hale. Najednou se dovnitř začala stahovat různá individua s kartony, na které si lehli. Hala byla za chvíli plná a oni strachy ani nedutali, protože pochopili, že do rána asi nepřežijí. Pak se tam objevili dvoumetroví policisté s gumovými pendreky a v plné výzbroji. Procházeli se mezi těmi bezdomovci, až se jeden zastavil u nich. Asi viděl ty jejich vytřeštěné oči a pochopil, že to jsou rekreanti, tak řekl Karlovi, aby šli za ním. Pak je uzamkl v jedné kanceláři, kde strachem nespali, ale ve zdraví se dočkali rána. Ráno je probudil hrozný rachot, podívali se do haly a uviděli, jak policisté připlácli několik mladých lidí na sklo letištní haly. Potom jim odebrali různé střelné zbraně a vzápětí s velkým houkáním dorazili další policisté, naházeli ty ubožáky do aut a odvezli je.
Pak jeli metrem za strejdou. A další šok. Na podlaze svinčík, jaký u nás nenajdete ani v cikánských ghettech. Když se ta vlaková souprava rozjížděla, kutálela se po podlaze spousta prázdných plechovek, a když brzdila, tak se kutálely na druhou stranu. Naproti nim seděla jakási žena a četla noviny. Pak je pohodila na podlahu. Karel si myslel, že jí upadly, tak je zvedl a podal jí je. Ona se na něj divně podívala, a místo aby poděkovala, odhodila je na druhou stranu. A tak to tam prý dělal každý, takže nakonec byl problém se z toho vlaku dostat.
Pak omylem vystoupili o jednu zastávku dříve v nějaké černošské čtvrti, takže museli jít několik kilometrů pěšky. Černoši prý nevěřili vlastním očím. Bratr se ženou byli náhle obklopeni hejnem černošských dětí, které je doprovázely a udiveně na ně zíraly. Karlova žena z toho utrpěla takový šok, že jej tam nechala samotného a utekla. Naštěstí se jim nic nestalo.
Další šok zažili u jedné rušné křižovatky. Na jedné straně na chodníku, sedělo několik výrostků. V rukou měli řetězy a jiné ozdobné předměty. Pak přijelo několik aut, z nich vyskákalo další hejno mladíků vyzbrojených stejnými zbraněmi a pustili se do sebe. Řezali se těmi řetězy hlava nehlava a vůbec si nevšímali Karla, který si to vše fotil. Karel má ty fotky dodnes, takže pokud je chcete vidět, řekněte mu.
Jinak má obrovskou televizi a asi dvě stě kanálů. Má dobrý přehled o všem, co se kde ve světě šustne. Poslední dobou pozorně sledoval události, které se staly v Rusku. Nejvyšší soud tam zakázal činnost svědků Jehovových. Karel si vybavil biblická proroctví, která to předpovídají, a začal jednat.
Já byl u něj ve čtvrtek, protože kuřata, která mám u Láďi, v noci zadávila kuna. Ptal jsem se jej, zda neví, kde bych je mohl narychlo koupit. Samozřejmě věděl, ale také mi vyprávěl o té velice záhadné politice, jakou Bůh a Satan proti lidem vedou. Už v pátek mi volal, že už je má, abych si pro ně přijel. Já však byl na cestě na chalupu, a tak jsme se domluvili, že si pro ně přijedu v neděli odpoledne. Takže měl čas se na mě připravit. V neděli jsme se synem za ním zaljeli. Otevřela se vrata a tam stál. Byl oblečen do bílého rubáše, to je plátěný oděv, do kterého oblékají nemocné lidi v blázinci. Ten rubáš mu pokrýval celé tělo kromě hlavy a holých nohou od stehen níže. On sám je robustní postavy a ten rubáš ještě jeho vzhled umocňoval, takže mu dodával na důstojnosti a hrozivosti. Stál tam jako nějaký pohanský bůh, něco jako Radegast.
Pak nás odvedl do své pracovny, přinutil nás, abychom zasedli k notebooku a přehrál nám jistou nahrávku, kterou stáhl z webových stránek svědků Jehovových.
Jednalo se o to, že v roce 1917 krátce poté, co byl do čela této organizace jmenován pan Rutherford, se jeho jednání nelíbilo čtyřem jiným mužům, kteří byli ve správní radě. On ale s nimi rychle zametl. V tom záznamu jim bylo přičítáno, že se prý chtěli zmocnit účtů společnosti, a další neřesti. Zkrátka byli odvoláni a vyloučeni z řad svědků. Já to poslouchal, ale ozvat jsem se bál kvůli tomu Karlovu majestátnímu vzhledu. V duchu jsem si říkal, že mi nepřísluší, abych to soudil, zvláště za situace, když slyším jenom jednu stranu a to tu vítěznou. V Bibli se píše, že když člověk vynese nějaký verdikt, dříve než vyslechne i druhou stranu, je hlupák. Z jeho pozdějšího jednání jsem si však udělal jistý obrázek.
Šlo o to, že když se v Německu dostal k moci Adolf Hitler, začal pronásledovat svědky Jehovovy, kteří žili v Německu. Rutherford začal Hitlerovi posílat výhružné dopisy, ve kterých stálo, že pokud s tím nepřestane, Bůh Jehova jeho stranu zničí. To bylo úplně zbytečné, protože v proroctvích, která jsou zapsána v Bibli, už bylo dávno rozhodnuto, jak to s Hitlerovou třetí říší dopadne. Zkrátka lidské dějiny jsou dopředu naplánované a není v moci nikoho, ani Boha, aby je změnil. Rutherford dosáhl jenom toho, že to svým drahým bratrům v Německu velice okořenil, protože Hitlera rozzuřil a mnozí svědkové byli popraveni. Hitler tehdy prohlásil: „Tu havěť ve své říši vyhubím.“
Ale já mlčel. A pak Karel zvedl výstražně prst a začal mně před synem kárat. Že prý jsem vůči boží organizaci kritický a že udržuji kontakty s vyloučenými, tak ať si dám velký pozor, abych nedopadl jako ti čtyři. Nevěděl jsem, co si počít, protože se Karel pořád oháněl svatým duchem, který mu zjevuje skryté věci. Co se týká Karla a svatého ducha, tak je vše možné, protože byl tehdy se mnou, když jsme se oba, při rozhovoru o božím království, odhmotnili.
Je také pravda, že jej Bůh velice podporoval v jeho duchovní činnosti.
Nakonec, ani nevím, jak mně to napadlo, jsem mu řekl: „Podívej se, Karle, ty jsi nás do toho zatáhl a my dnes čekáme na tvé vedení.“ To ho uspokojilo a vydal mi kuřata, pro která jsem přijel.
Týden jsem byl z toho zážitku mimo. Přál bych mu, aby mu tento svatý náhled na sebe zůstal, ale obávám se i horších možností. Když jsem to doma vyprávěl své manželce, která s ním má také jisté zkušenosti, zasmála se a řekla, že slyšela, že prý má v hlavě jakousi tasemnici, která způsobuje u postižených nepředvídatelné jednání. Já si s posouzením počkám, ono se vše ukáže.
A žena měla zase pravdu.
Asi za měsíc jsem se u něho zastavil. Vyprávěl mi, že by chtěl pracovat v realitách. Došel si do jedné firmy a snažil se je přesvědčit, aby mu prodej jejich realit povolili. Ono by to dopadlo dobře až na to, že zjistili, že bratr nemá požadované vzdělání. A já, nepoučitelný hlupák, jsem mu řekl, že takové vzdělání má moje žena. Ale ta o tom nechtěla ani slyšet.
On mi řekl, že byl na shromáždění svědků, ale že to bylo ubohé. Jedna paní tam při studiu Strážné věže podala komentář a tři jiné to pak opakovaly. On prý potom zašel za starším a řekl mu, že by se rád vrátil. Ten jej však překvapil, když mu řekl, že si nejdříve musí ze sokolovského sboru, kam bratr patřil, vyžádat potřebné záznamy. Tím bratra velice naštval, protože ví, co by z nich vyčetl. Je to prý jako u komunistů. A že už tam v životě nevkročí.
Pak jsem mu řekl, že Láďa by chtěl koupit domeček s nějakým pozemkem. Za týden mi volal, že ví o prodeji asi třiceti hektarů. Není to daleko a nebylo by to až tak drahý. Prý ať přesvědčím Láďu, aby to koupil. On tam bude chovat krávy atd. Jinými slovy on bude bohatnout, Láďa to zainvestuje a já to budu muset zdarma hlídat, protože jsem to zpunktoval. Ani jsem mu pak neřekl, že jsem o tom s Láďou nemluvil, protože vím, že by mě v tu chvíli zabil.
O dva měsíce později jsem se u něj opět zastavil. Přivítal mě s otevřenou náručí a nalil mi pohár svého domácího vína. Opravdu bylo dobré, ale dost silné. Já popíjím a ztratil jsem přitom obezřetnost. A tak jsem mu vyklopil, že mám v úmyslu vydat knihu. Po pravdě jsem mu řekl, že mívám zvláštní sny a co jsem v Bibli vypátral. Bratr ztuhl a zmocnil se jej nějaký démon žárlivosti.
Najednou začal Boha obviňovat z toho, že nám lidem lže. Že prý mu neřekl, jak vznikl, a že tato otázka je pro něj rozhodující v tom, zda jej bude respektovat, nebo ne.
Já mu řekl, nebuď pošetilý, proč by ti to říkal, možná že to nevědí ani andělé, ani Ježíš. Pro ně je důležité, že jej vidí a mohou s ním hovořit. A my také, pokud jej vidíme očima víry.
Ale bratra to neuspokojilo. A je prý strašně zlý. Stojí na jedné straně lidí a na druhé je Satan. Pozorují, jak se lidé vraždí, a mají z toho velkou radost.
Tak jsem mu řekl: „Karle, když jsem byl malý, tak jsem nachytal několik červených mravenců a vysypal je do mraveniště četných. Pak jsem pozoroval tu hrůzu. Ale to jsem byl dítě, dnes už to nedělám, protože to je pošetilost.“ Bratr začal šílet, já jsem se zvedl a odešel. A on za mnou křičel: „Všechno převrátíš, chamtivče nenažranej, už ke mně nikdy nechoď.“
A bylo to vyřešené.
Týden o tom přemýšlím a snažím se pochopit, co jej tak vytočilo. On je vždy potřebný, ale nemá nápad. Vždycky těžil z toho, že zneužil jiné a jejich nápad si přivlastnil. Ale dnes se mu už nikdo se svými nápady nechlubí.
A já tu hloupost opět udělal.
On v podstatě vyčítal Bohu, jak to, že tento chamtivec má vždy navrch: „Já toho tolik udělal pro Tebe i naši rodinu. A můj bratr, který se vždy topil v penězích a který mě tolikrát okradl, vydá knihu. Na můj úkor vydělá miliony, a co já? Jsi nespravedlivý, protože mi nechceš říci, kde jsi se vzal, abych na tom mohl vydělat majlant. Už tě nebudu uctívat a jdi si po svém, tak sbohem.“