Láďu mám z celé rodiny
nejraději, protože máme mnoho společných znaků a zálib. Akorát on je o hlavu
větší a má asi o sto kilogramů více svalů, než mám já. Navíc si v kriminále
odseděl asi sedm roků, a to proto, že si mě bral za příklad. A to je divné,
protože já mám odseděny jen tři dny. Je to asi tím, že se mu pomstili za mě,
protože já je bil po hubách, jako o závod.
Já o něm toho z mládí moc nevím, protože jsem o osm let starší. Takže když jsem
já vyváděl, tak on byl ještě dítě. Ale něco si pamatuji.
Když byl v kočárku, tak
strašně řval, protože byl v obličeji postižený jakousi mokvavou vyrážkou. A aby
se nemohl škrábat, tak mu ruce svazovali za zády, to jim poradila jedna
léčitelka. Maminka mi nařídila, abych jej houpal, ale ve chvíli, kdy byla
z dohledu, jsem vzal do zaječích a utekl do lesů.
O několik let později jsem
s ním šel na rybník do Horního Rychnova. Láďa se pořád zastavoval, díval se po
okolí a kladl mi otázky. A proč je to takový a proč makový a podobně. Mně tím
lezl hrozně na nervy, protože jsem to, na co se ptal, sám nevěděl. A když už
jsem nevěděl kudy kam, tak jsem mu řekl, že to všechno udělal Bůh, který je v
nebi.
A stal se zázrak. Láďa se
celý rozzářil a já měl pokoj.
O něco později se nám Láďa ztratil. Celá
rodina jej den a noc hledala, zatímco on si seděl v jakési díře v zemi, kam
spadl. Ven se už nedostal, protože to bylo nad jeho síly. V noci mu byla hrozná
zima a měl hlad. Pokoušel se jíst kamínky, ale moc mu nechutnaly.
Ráno jistý muž nastartoval
buldozer a chtěl tu díru zahrnout. Ale protože to byl asi pořádkumilovný
člověk, do té díry se nejdříve podíval. A co nevidí, dole sedí schoulený
človíček.
A tak jej vytáhl.
Nevím, jestli to bylo
dobře, protože tím zavinil mnoho zla, které pak ten človíček napáchal na svých
bližních. Na druhé straně ale také zavinil, že se narodily jeho dcery, které
mají na věc jiný názor.
V době, kdy jsme jej
hledali, se k naší mamince přidal jakýsi Wilhelm, který hledal s ní. Od té doby,
se u nás v rodině traduje, že Karel je jeho syn. Je to asi pravda, i když Karel
v té době už musel být naživu. A navíc je i nejmladší sestra Maruška také
Wilhelmová, protože má tak jako Karel, velké modré oči. My Smokeové máme oči
hnědo-zelené, neboli hovínkové, ale oni dva na just ne. Ale nikomu to v naší
rodině nevadí.
Ještě si pamatuji, jaká
muka v dětství prožíval, protože se náš Jožka rozhodl být hlavou rodiny a
suplovat otce, kterému to bylo jedno. To bylo samé: „Láďo, pojď si zahrát
šachy!“ On pochopitelně nechtěl
prohrávat, ale vyhrát nesměl, i když na to měl, protože pak dostal bití. A tak
většinou odmítl, načež Jožka mu přikázal: „Tak přines žákovskou knížku, á
pětka, a klečet a knížky na ruce!“
Já se na to s nevolí díval a občas, když už toho bylo moc, jsem zasáhl, i když
jsem riskoval, že se budu muset s Jožkou poprat. To by nebyl takový problém, já
jej přepral vždycky. Ale pak? Ta svině si počkala někde za rohem a pak mě vzal
přes hlavu nějakým polenem.
Láďa byl z toho života
takový velice vzpurný. Většinou byl v Karlově společnosti. Já je často potkával
a oni stáli, nic neříkali, jen se na mě divně dívali. Láďa měl v očích
zarputilý výraz a Karel na mě mžoural těma velkýma modrýma očima, až jsem se
nad ním slitoval a dal mu pětikorunu. Ale moc si jí prý neužil, jak dnes tvrdí,
protože mu ji Láďa sebral. Dále tvrdí, že jej Láďa stále bil a šikanoval. To
však nemohu ani potvrdit, ani vyvrátit, protože jsem je nehlídal.
Ale jedno je pravda, a to, že Karlovi amputoval jeden prst. Nebylo to sice
úmyslně, ale stalo se to.
Maminka někde splašila řezačku na trávu. Láďa točil klikou a Karel do řezačky
vkládal kopřivy. Pak jej zaujala ozubená kolečka, která se do sebe navalovala,
a on mezi ně strčil prst. Řezačka se zasekla, ale Láďa napnul všechny síly a
prst už nebyl. A tak to i zůstalo.
Ještě se pamatuji, že
jsem někam šel. To mně už bylo asi osmnáct let. Láďa chtěl jít se mnou, ačkoliv
jsem jej neustále odháněl. Nakonec jsem na něj skočil a dvakrát ho zmlátil jako
psa.
Když si dnes přihne, připomíná: „Pamatuješ si, jak si mě tenkrát zbil?!“ V takové chvíli na nic
nečekám, rychle se rozloučím a pryč, dokud mám všechny kosti zdravý.
Později, v době, když jsem
chodil do učení, Láďa s Karlem převzali po mně všechny povinnosti. Pásli naše
krávy a dělali vše, co s tím souviselo. Hlídali i popeliště, aby zvířectvo mělo
co žrát a otec také.
Když bylo Láďovi asi
čtrnáct let, oženil jsem se a odstěhoval se do Sokolova. Jožka se také
přestěhoval – do jedné polorozbořené budovy, kde žil se svou cikánkou a
padesáti jejími příbuznými.
Tím se Láďovi uvolnil
prostor pro jeho růst, protože po mně zdědil činkárnu, kterou jsem vybudoval na
půdě. V té době ještě chodil pást krávu s Karlem a dalšími kamarády. Byli to
malej Štingl, bratranec mé manželky a syn toho hitlerjugenta, který za války
bojoval proti Američanům v Ardenách a se kterým si náš táta v hospodě tak
rozuměl. A také Prťajs, syn toho lotra, který v čtyřicátém osmém roce, poté co
komunisté vyhráli volby, přišel v noci za mým tátou v koženém fašistickém
plášti.
Jednoho dne, tito tři hoši
pásli naše krávy naproti kasárnám. V jednom domku tam bydlela asi padesátiletá
Sudeťačka. Na zahrádce měla několik ovocných stromů, ale plot byl pobořený. A
ty naše krávy využily situace a do té zahrádky se vloupaly, aby si pochutnaly
na ovoci. Když to chlapci zjistili, tak tam hned běželi, aby je vyhnali. Ale před
domkem už stála babice a volá: „Komm hier, liebe Jung“. A protože malý Štingl byl také sudeťák, dobře se
s ní dorozuměl.
Babka je pozvala dál a nabídla jim čaj. Prťajs si ale v tu chvíli vzpomněl na
pohádku o Mařence a Jeníkovi a řekl: ,,Já počkám tady u dveří, a kdyby se něco
dělo, tak je podržím otevřené, abyste mohli utéct.“ A tak se taky stalo. Oni dva šli na čaj a Prťajs
hlídal dveře. Babka je uvedla do obýváku. Byl tam stůl a u něj gauč, kam se
posadili. Byl tam také malý oltář, na kterém hořely svíčky, a obrázek mladého
muže v SS uniformě, který se na chlapce díval s nelibostí. Na druhé straně byl
klavír. Babka jim nalila čaj. Pak obrátila fotku svého manžela, který prý padl
u Moskvy, čelem ke zdi, zasedla za piano a začala hrát. Po chvíli se dostala do
jakési euforie. Nejdříve si rukou rozepnula podprsenku a vypustila meky na
pastvu. Najednou vyskočila od piana,
vyhrnula si sukni, pod níž už nic neměla, a hrr na chlapce. Ještě štěstí, že
Prťajs hlídal ty dveře, takže odtamtud utekli se zdravou kůží a s čistým štítem.
Ale nebylo to nadlouho, protože se to rozneslo, a pak tam chodili pravidelně i
s jinými odvážlivci. Ale dlouho jim to nevydrželo, protože se o tom doslechl
náš otec. Všechny odtamtud vyhnal a chodil na pastvu on, ale o tom se dočtete
jinde.
Takže chlapci přišli o povyražení a začali
hledat jinou zábavu. Starší bratr malého Štingla byl notorický opilec, a tak to
s alkoholem začali zkoušet také. Jednou si přihnuli více, než bylo zdrávo, a
malý Štingl najednou řekl Láďovi: „Teď tady byl takový malý, bílý o, o, ovečko
a mluvil na mě, viděl jsi ho?“
Láďa se udiveně zeptal: „Co to meleš?“ Ale Štingl rozhořčeně tvrdil: „No,
teď tady byl a mluvil na mě, jak to, že jsi ho neviděl?“
O něco později si naše
maminka všimla, že jistá sousedka má pěkně vyspělou dceru. O nějakém Kecalovi z
Prodané nevěsty sice neměla nejmenší potuchy, ale jednala úplně stejně. Jeden
by řekl, že se to ten Kecal naučil od ní. Řekla Láďovi: „Podívej se na tu
Švábku. Je to jedináček, chýžu mají a hroši taky (dům mají a peníze také).
Poduri jí holovu.“ A Láďa jí
poslechl a popletl Švábce hlavu, což byl její konec. Starého Švába z toho málem
ranila mrtvice, dělal možný i nemožný, aby dceru přivedl k rozumu, ale marně.
Pak se ještě stalo, že
jistá firma z Prahy, pořádala pro sokolovskou elitu, rauch. Tu firmu
zastupoval jakýsi mladík jménem Lojek. A když byla zábava v plném proudu, tak
se ten mladík pochlubil tím, že má na Sokolovsku nevěstu, Všichni se seběhli a
žadonili, aby jim odhalil jméno té šťastné. A on ve své nevinnosti řekl: „No
přece Milušku Smokeovou.“
A najednou zjistil, že je
tam sám, protože se všichni rozprchli jako vrabci, když uvidí jestřába.
No a to je asi všechno, co
vám v dané chvíli můžu o Láďovi prozradit.